Archive
Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Únor 2011.
Napsal HugoBugo
Polibek pro spícího prince
Jak sluneční paprsek,
jenž prostupuje tabulemi
ranních oken,
chutnáš mi.
Zaskočí, překvapí,
sic milé je to překvapení.
Do dne probuzení.
A ještě jedna blbost.
Psáno na záchodě ve FNO
„Tlač! Tlač! Bože,
tak málo je tu místa.
Pozor! Už leze.
A zase nic.
Cítím nějakou dezinfekci. Bože,
takový smrad!
Pozor! Někdo sem leze!
Otočený klíč.
Podpatky klapají. Cože?
tak to mě poser.
Pozor! Už sem leze.
Přetočený klíč.“
P.S.: Mám to!! První jsem tak chtěl nazvat článek, ale nevěděl jsem, co bych pod to napsal. Tyhle „verše“ mi přišly jako dar z nebes. Tak tedy zkoušky jsou za mnou, bylo to těžké, ale všichni jsme to zvládli, konec dobrý – všechno dobré, zazvonil zvonec a stresům je konec!!
P.P.S.: Dnes u nás ve škole byli… ale vlastně nic. Pořád nemám novou přítelkyni a to už mám zkoušky za sebou!! Bude to chtít rychlý spád.
- 
neberte mě vážně.
Napsal HugoBugo
Život se mi hroutí jako domeček z karet! Pomozte mi někdo. Nezvládám, co jsem si naložil… V neděli mám zkoušky z kurzu PP (První Pomoci) a naučil jsem se sotva polovinu. Mám pocit jako bych byl nemocný, protože jsem věčně unavený, ale nejsem nemocný… Já vím, čím to je. Naložil jsem si prostě víc než snesu.
Prosím Boha (prosím, jestli tam někde doopravdy jsi, vyslyš mě), aby mi pomohl. Včera se na našem gymnáziu uskutečnila první schůzka se mnou a mým ctěným kolegouv režisérském křesle – KATASTROFA! Na školu už jsem se úplně vykašlal a stejně…
Ten spánek si žádá tolik mého drahocenného času. Proč jen? Kdybych tak nemusel spát, TO BY BYL ŽIVOT! Dny bych zahazoval školou, odpoledne bych se mohl učit klidné i japonsky! A noci bych poutrácel v nočních barech, nebo s novou přítelkyní – s takovou spoustou času by vyšlo i na holky – (Ach, jaký to ráj! :D).
Nezvládám, nezvládám, nezvládám… Prosím o vysvobození. Prosím o Konec.
Napsal HugoBugo
A pro veliký úspěch ještě jedna sebevražedná :).
„Už teď jsem mrtev! Skoncuji se svým životem. Sbohem, světe. Sbohem, lidi.“
Seděl v parku a lehký vánek pomalu odnášel jeho slova pryč. Byl krásný letní den. Slunce svítilo a tráva na prostranství tvořila hebký (až sametový), zelený koberec. Koruny stromů svým šepotem zvěstovaly začátek dalšího slunečného dne. Krásný den. Pro něj ten poslední.
Pomalu se třesoucí rukou zvedl z lavičky Magnum, které včera zakoupil v nedalekém obchodě na svůj zbrojní průkaz. Magnum… chtěl mít prostě jistotu. Natáhl kohoutek a pomalu si vložil pistoli do úst.
„Zdravím …“ Smrtka se pohodlně usadila vedle něj.
„Přišel jste pozdě. Už jsem rozhodnut. Pane, raději byste měl odejít, to co uvidíte, se vám nebude líbit. Já to myslím vážně. Běžte!“
Smrtka si sundala kápi a odhalila tak ohyzdný obličej plný strupů, jizev i čerstvých ran – utrpení zemřelých.
„Prosím ne, nechte mě žít. Já nechci zemřít, mám svůj život rád. Jsem na smrt ještě mladý, prosím NE!“
„Přišel jste pozdě. Už jsem rozhodnut. Pane, už byste měl jít,“ odpověděla Smrtka.
Napsal HugoBugo
Já povídky moc nepíši (proto taky ten nadpis). Jedná se opravdu o výjimečné události, když něco povídce příbuzného spachtím, nicméně i tak si dovolím poznamenat, že nejsem zastáncem předlouhých textů (povídek). Z vlastní zkušenosti vím, že když to má víc jak pět set slov, sedmdesát procent lidí o to přestane mít ve dvou třetinách zájem (ne vždy samozřejmě, někteří píšou poutavě!!). Tož tak (ta moje má 174 – jen pro přehled). Co víc dodat, snad jen – čtěte s chutí, není toho moc.
P.S.: (Omlouvám se za ten houf závorek, nějak jsem si je oblíbil).
P.P.S.: Inspiraci jsem čerpal z povídky jedné mé blogerské kolegyně – Illian. Celé jsem to nakonec překopal, ale i tak vděčím za prvotní impuls, děkuji.
Už to promyslel. Nač žít? Nač se strachovat? Skočí a bude po všem. Možná, že shnije v pekle, ale už se rozhodl a ani anděl strážný mu to nerozmluví. Chce zemřít. Nuselák… jak pověstné to místo. A teď se i on stane součástí té pověsti. Bude slavný. Bude osvobozený…
A jde se na to. Raz, dva, tři… skok! Tak ne. Ještě jednou. Raz, dva, tři… Proboha, proč jen to nedokáže? Copak je takový srab? NE! Není.
Rozeběhl se a skočil…
Cítil, jak padá, vítr mu bičuje tváře a zemská gravitace si jej nenávratně přitahuje k sobě stále větší silou. Volný pád. Tak nádherný pocit.
Když vtom. Něco je špatně, lano napnuto a gravitace slábne. Jakoby ztrácela svou sílu a on se navracel zpět k mostu. Ó, jaká to zrada. Vystřelil jako střela poháněná výbuchem v pistoli směrem od povrchu zemského.
Nevěděl, co má dělat. Měl potřebu to vykřičet do světa: „Vy hajzlové, nechte mě umřít, já se vás neprosil o záchranu.“
Jeho anděl strážný se jen pousmál – „Nemusím ti nic rozmlouvat, stačí jen… Bungee jumping.“
Napsal HugoBugo
Přestalo mě bavit mít věčně žmolkovatou mikinu od zad batohu. Přestalo mě bavit, jak mi ten starý otrhaný batoh pořád poskakoval na zádech, když jsem běžel na autobus do školy. Přestalo mě bavit tahat se s těmi tunami učiva, tunami učebnic, které stejně za celý den nepoužiju. Přestalo mě bavit zapadat do toho jednotvárného, černobílého stáda spolužáku bez emocí, bez citů, hrbících se, každý pod svým batohem, pochodujících v zástupech k hlavním dveřím instituce zvané škola. Přestalo mě bavit pozorovat, jak je vchod každodenně polyká, jako by to byl nenasytný, hladový netvor, co nikdy nemá dost. Jak je polyká a zase vrací zpět do dne plného bezbatohovosti, aby si na nich mohl na druhý den pochutnat znovu. Už mě přestalo bavit tohle všechno sledovat. Už mě prostě přestalo bavit nosit do školy batoh.
A tak jsem samozřejmě podnikl nezbytná opatření – koupil jsem si místo toho kabelu. Kabelu z černé kůže do ruky. Kabelu, co nosí DOSPĚLÍ do práce. Žádnou školní brašnu! Musím přiznat, že se teď i cítím takový dospělejší. A zřejmě to není jen můj pocit, protože spolužačka mi při cestě do školy řekla: „Připadám si jako malá holčička, co jde s tatínkem do práce.“
Ona teda je malá holčička, minimálně vzrůstem (ne, nemluvím o tobě Kláro), ale já rozhodně nejsem tatínek.
!!!
Napsal HugoBugo
Spoznal jsem v sobě (a v svých přátelích z „Divadelního kroužku Gymnázia Olgy Havlové“) dosud neobjevený scénaristický potenciál. I našemu drahému panu učiteli, který nás vede, trvalo napsat hru celý víkend. My to stihli ( i když máme plno nedořešených a pár nedopsaných replik) za rekordní čas – ČTYŘI HODINY!!! Vážení, seznamte se s nesmyslnou fraškou na pozadí Hvězdných válek, v prostředí pochmourného hřbitova. Při pohřbu zesnulého Jaromíra Nováka vyvstává na povrch mnoho zajímavých skutečností a hlavně také problém – kdo zdědí po bohatém nebožtíkovi veškeré peníze? Jak to všechno dopadne? Kdo zdědí jmění po zesnulém? Sebejistá a žádostivá milenka s motorkářským synkem, dcera „lehkých mravů,“ či vždy věrná a melancholická manželka? Vaši odpověď naleznete v premiérovém představení dne 18. nebo 19 března. Místo i čas později upřesním.
V dnešní době nic není jisté, vaší jistotou ovšem zůstává, že u hry nesoucí název Dědictví, se zasmějete, jak my ostraváci říkáme: „na plne kule.“ Užijete si také trochu toho „černého humoru“ a seznámíte se s nejnovějším experimentem začínajících studentských expertů!
Napsal HugoBugo
Odhaduje se, že kolem roku nula bylo na Zemi přibližně půl miliardy lidí. 1850 let nám trvalo, než naše počty vzrostly o půl miliardy, tedy na jednu miliardu lidí. Jen za posledních deset let se počet obyvatel na planetě Zemi zvýšil o dvojnásobek takového nárůstku, tedy o miliardu!!! Za deset let!!!
Lidi. Všude, kam se podívám… jsou. Ani když jdu na rande, nejsem tam sám. Doma nejsem sám (jsme tam čtyři). V hospodě se nás sejde i deset. Dvacet lidí čeká na zastávce na autobus. Stejně tolik nás je v družstvu. V kurzu je nás skoro třicet, ve třídě rovněž. Když jdu do divadla – stovka lidí. V kině ještě víc. Ve škole potkávám denně přes sedm set lidí (a to jsme malá škola). A konečně – Bazaly. Dnešní kapacita fotbalového stadionu ostravského fotbalového klubu Baník je sedmnáct tisíc. Kdysi to bylo třicet tisíc!!! Ostrava, 310 tisíc človíčků. 310 tisíc na 214 km2. Moravskoslezský kraj, 1 247 373. Česká republika, 10 000 000. A mohl bych pokračovat. Jen si představte ty mezigalaktické tiskoviny. Už vidím titulek:
Za měsíc se koná sčítání lidu. Předběžným odhadem by nás mělo být 7 miliard a já se jen bojím cifry, která vyjde najevo při sčítání lidu v roce 2021.
Napsal HugoBugo
Dosáhli jsme úžasného jubilea sta komentářů (NEKOMENTOVAT!! – ať nám to vydrží :D).
32 příspěvků – 100 komentářů.
Napsal HugoBugo
Můj svět je jen jedna malá cela.
Nic než čtyři holé stěny.
A čekám, kdy ochutnám trochu pěny,
nebo kdy mě střelí do čela.
Byl jsem rád za čtyři stěny,
za čtyři plátna na veledílo.
Za čtyři malé sny.
Za čtyři šrámy, co ze srdce mi smylo.
Připíjím na sen, ve kterém se pilo.
I na ten ošklivý, co miloval jsem v něm.
Na sen, kde podle rodičů se žilo.
A na ten, v němž po mém bylo.
Život je sen
a svět cela.
Láska je den,
kdy střelí mě do čela.
Napsal HugoBugo
Ráno po patnácti prospaných hodinách. Ráno, kdy je zataženo, ale slunko stejně svítí. Ráno s osmi stupni Celsia. Ráno a kokrhající kohout. Ráno a litr horkého čaje, polovina citronu a pár lžiček medu. Ráno a ranní hádka – rodiče versus bratr. Ráno a ranní prolistování blogů (i některých nových) – k večeru na to přijde znova. Ráno a zasednu ke skriptům – dnes mě čeká 40 stránek, no potěš.
Ráno po 5.únoru. Ráno po nevyspaném dni. Ráno, kdy všechno opět začíná…
– Jo a ten včerejší článek… tak trochu to neplatí, dost mi to pomáhá, kdybych to psal jenom pro vás… asi se na to vykašlu (neberte si to osobně, ale byla by to pro mě prostě nuda :D).
