Archive

Právě si prohlížíš jen rubriku To nejlepší….

Čer

12

Napsal HugoBugo

Když se dva světy střetnou

Zpravidla síra, oheň…

A pak nic než nic…

Jen velice výjimečně.

Řekněme tak jednou za sto let…

Když jsou stejné váhy a velikosti

Když se stejně rychle točí

Začnou kolem sebe obíhat

Tančí

Znalci tomuto jevu říkají…

Úno

16

Napsal HugoBugo

Vzteklej pes a jeho noha srostlá do křížového háku.

Plechová střecha dětského bunkru zahýká, když na ni spadne prohnilá budka – domov ptáků.

Z ptáků jsou bezdomovci

a pod střechou do zrezivělého souznění hýkají dva milenci.

a pes na to kouká,

zatímco náhodný kolemjdoucí mu ho tam strká

a mi to nedá spát – tahleta podivná scéna…

musím se ptát:

„je vzteklina…

pohlavně přenositelná?“

Srp

15

Napsal HugoBugo

V kapse mě pálí telefon,

chce vyskočit ven.

Ale stále nic.

Tak zazvoň,

zazvoň přeci jen.

Hic!

Je hic

a já stojím tady u hranic.

A stále nic.

Vytočím,

zavěsím.

Vytočím…

zavěsím.

Vytočím

zavěsím.

Vytočím……

zavěsím.

Kruci!

Kluci!

Pomozte mi!

Kamarádi drazí.

Mami!

Vrazi!

Aaaaaaaa!

V kapse mi poblikává

a usmívá

se.

Je to tak – taky na mě myslívá

a já jen divím se té kráse.

Zvednu to

a na to

slyším:

„Ahoj, tak jak se máš? Už obešel jsi svět?“

„Aaale, jsem jen u hranic a.. a víš co? Vracím se zpět.

Počkáš na mě?“

„Pro mě, za mě,

třeba jo…“

Čec

3

Napsal HugoBugo

Od studentky filozofie

Hvězdné nebe nade mnou

a Tonda Janků ve mně.

Ach ta záře hvězd,

co se mi kolem hlavy točí,

když mám před sebou pěst,

po níž znachoví mi oči.

Říkal jsem ti, že jsi flegmatik,

tobě to však bylo jedno…

Dub

25

Napsal HugoBugo

U Vesmíru

Vesmír u vezírů, tam ve smíru – ale věz míru! – vez Míru do vsi míru ve vesmíru.

U Pýra

Upírá nám upíra, co jsme ho skolili U Pýra, ten u…píp! No Bože! Upír! A?

Bře

6

Napsal HugoBugo

Ptali se ho.

Ptali se ho, co ho přimělo.

Ptali se ho, když tam na tom stromě visel.

Ptali se ho, ale on v odpověď jen nezřetelně chrčel.

Opravdu.

Opravdu chtěli.

Chtěli znát.

Znát, co ho přimělo.

Přimělo spáchat.

Spáchat onen čin.

On však stále jenom chrčel.

HLOUPĚ chrčel a házel  na ně svůj škubající stín.

Snažili se,

opravdu se snažili,

alespoň odečítat ze rtů,

nebo z gest – do masa zarývajících se nehtů,

ale na nic nepřišli.

Snažili se,

opravdu se snažili,

mu pomoci,

když ale on pořád jen chrčel

a chrčel a chrčel a chrčel a chrčel,

až…

Led

9

Napsal HugoBugo

Neříkej pořád ne

a neodvracej tvář.

Nic s tebou nepohne,

srdce máš z ledu

a nad hlavou falešnou svatozář.

Ne, že bych tě měl zas až tolik rád.

Jen… prostě jen to chci znát.

Jaké to je pohladit někomu vlásky,

jen tak… pro radost a z lásky.

Ne, že bych tě měl zas až tolik rád,

jen… prostě jen to chci znát.

Jaké to je, vzít někoho za ruce,

jen tak od srdce.

Ne, že bych tě měl zas až tolik rád,

jen… prostě jen… to chci znát.

Jaké to je – strhnout z tváře všechny masky.

Ne, že bych tě měl zas až tolik rád,

ale chtěl bych.

Chci to znát.

Jaké to je – milovat z lásky.

Pro

2

Napsal HugoBugo

Šedý

Odlesk slunce od okna přeruší můj sen.

Vstanu,

okno má rám.

Protáhnu…

se.

Opřu se o něj,

kouknu z okna ven

- nejsem tam sám.

Kouká na mě šedý už…

Znaven,

možná znuděn?

Šedý muž.

Kouká mi přímo do očí,

jakoby v nich pátral

(hledal cosi).

Léta a léta na mě v tom okně čekal/chátral

ten kdosi…

Ne, ne! Ne…

Není starý, vlastně vůbec ne…

Jen šedivý… šedý… všedně bledý…

V mladé tváři

vrásky stáří.

„Cos dělal, mladý muži?“ ptám se ho.

„Proč ses tak ztrhal?“

„Ha! Hle ho!“ odpoví mi on.

„Já neztrhal se,

ba naopak.

V životě jsem furt jen robil.

Jakože pracoval.

A i když jsem chvilku nepostál,

rád jsem žil.

A jak!

A pak?

Co pak!

Přestalo mě bavit se jen někam hnát.

Řekl jsem si:

‚Na budoucnost?

Na budoucnost sere pták…‘

A tak jsem si na prdelu sednul.

A seděl jsem.

Seděl a seděl,

plesnivěl a šednul.“

Lis

14

Napsal HugoBugo

Smutný úděl básníků

Hím hhe hehehehe

she hejhou hjeholhí.

hohesjt hhu hohihu i phiha.

I phohejs áchy hjeholhí…

Lis

5

Napsal HugoBugo

Ještě nikdy jsem nepsal k žádné své „básni“ nějaký komentář (a že by to možná i některé potřebovaly). Jsem stejného názoru jako většina básníků po celém světě, že báseň nejenže nemá být, ale dokonce nesmí být nějak vykládána. Jednak proto, že základem většiny básní je emoce a ta se těžko kritikovi popíše, jednak ale proto, že každý cítíme jinak. Každý tu Emoci vnímáme jinak – po svém a nikdo nám nemůže říct, jak máme cítit, jak máme žít. Jestliže vykládáme jednu rovinu básně, ničíme tím všechny ostatní roviny. Zabíjíme tím to, čím jsou básně krásné… jejich víceúrovňovost.

Každopádně dnes jsem si komentář nemohl odpustit. Na mou obranu ovšem – budu komentovat jen onen zvláštní podtitul. Jedná se až snad o takovou říkanku. ALE říkanku s velkou emocí, s velkým prožitkem a přišlo by mi velice nefér, kdybych nezmínil, že nejsem autorem té Velké emoce. Emoční základ pro tuto báseň mi poskytl kamarád – báseň je tedy o něm, ne o mně, o jeho pocitech, ne o mých (já v té chvíli cítil jen fascinaci a uchvácení jeho stavem, a tak jsem jej prostě musil zachytit) – a tak by nebylo korektní to alespoň nezmínit, zvlášť když je zároveň autorem prvních dvou veršů.

Na druhou stranu nevím, zda chce být onen člověk zmiňován (i když u tebe nepochybuji, že chceš, Adame), a proto ten „divný“ poditul.

Ještě teda – zkuste si to představit s patřičným přednesem (já vím, já vím, další komentář). Protože (a to platí snad u všech básní, které jsem, kdy četl, nebo slyšel – bohužel nakonec stejně jen skončí v odpadišti tiskací černě, s tím už básník nic neudělá…) jinak to není ono. Konkrétně tahleta se opravdu promění jen v obyčejnou říkanku, možná s trochou erotického (zvrhlého) podtextu…

A teď už tedy báseň s názvem:

 

TOUHA

Inspirováno (ty víš kým)

Gabrielo!

Ukaž tělo!

To tělo!

By se mi líbat chtělo.

Gabrielo…

Ukážeš mi tělo?

Když vytáhnu svoje dělo?

To dělo!

By se už nabít mělo.

Vždyť ještě nikdy nestřílelo.

Gabrielo!

Ukaž tělo!