Archive
Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Březen 2011.
Napsal HugoBugo
Legende praví, že když poskládáte tisíc origami jeřábů, splní se vám přání. Vzpomněl jsem si na tresty, které jsem dostával na prvním stupni ZŠ: „Padesátkrát přepíšeš: „Nebudu zběsile pobíhat po chodbách.““ a rozhodl se zopáknout si tresty ze svých krásných, mládežnických let ( 
). Stala se taková nemilá věc, jež mi dala za úkol tlouct se hlavou o zeď. V důsledku svých předchozích úvah jsem svůj úkol malinko pozměnil – tisíckrát přepíšeš větu: „Jsem debil.“! Popsal jsem tím 16 stránek sešitu do výtvarky a ptám se – splní se mi přání? Vyjde mi to?
P.S.: Je to dřina!
P.P.S.: Je zajímavé sledovat, jak lidé na tuto „expresivní kravinu“ reagují. Někteří na to: „Jsi debil.“ Jiní se tváří zaraženě. Další to nechtějí slyšet a jeden (opravdu nekecám), jeden se z toho rozbrečel.
P.P.P.S.: ale nic
Napsal HugoBugo
Soutěž
Zármutek, bolest, samota na dně láhve.
Kdo vypije je dřív?
Dvě, tři, čtyři láhve piv?
Jako chlebem se zlatým mokem zajídá,
zármutek, bolest, samota.
Páté, šesté – není zač.
Sedmé – ty, mě doděláš.
„Hugo! Hugo! Hugo! Hugo!“
Je tam.
Již necítím se sám.
Žaludek naruby se obrátí,
co mělo dolů jít,
nahoru se vyvrátí.
Napsal HugoBugo
Proč?
Proč jen to nedávám?
Proč jen jsem slaboch?
Proč v rohu sedávám?
Proč jen jsem slaboch?
Proč jen jsem slaboch?
Proč jen jsem slaboch?
Proč jen jsem slaboch?
Proč jen jsem slaboch?
Napsal HugoBugo
Světe třes se! Prochází tebou otřelý bojovník se světelným mečem.
Všichni jsme uzavřeni v podělané báni.
Hromské kosti, kéž by se daly vyměnit – náhradní díly.
Škola mě naučila brzo vstávat. Co víc bych si přál?
Ve státě dánském
Něco tu smrdí,
kdy jste naposledy prali ten koberec?
Zabít
Sebe, či jeho?
Napsal HugoBugo
V němčině, ale nejen tam. Nuda…. Nuda. Nuda!!! Nuda? nu daaaaa. Celý život. Celý den i noc. Jen samá nuda. Poslední týden doma akorát spím. Zažil jsem nedávno příšernou hádku s vlastním otcem (nelíbilo se mu, že si z domova dělám noclehárnu). Ostatně se toho týká čtvrtý verš mé „básně“ z devatenáctého března. Můj den má jednotvárný průběh. Protrpět dopoledne ve škole. Protrpět doslova. Mnoho lidí říká, že ve škole trpí – plané kecy, prdy, beďáry. Za poslední týden, kdybych seděl doma, místo ve škole naučím se toho víc (neruší mě ve tvorbě a spánku učitelův výklad). Nuda!!! Pak přijde zajímavější (někdy) část dne. Mé koníčky, zájmy, práce, vydělávání peněz, snění, marné touhy a zoufalé představy – vysilující činnost, která bývá zpravidla zakončena uondanou jízdou večerním autobusem a vysedáváním na chatu do půlnoci = krušná rána, brzké svtávání = špatné vstávání. Při průběhu chatu se užírám myšlenkami typu: napiš neco! napši něcooo! NAPIŠ NĚĚĚCOOOO!!! Napiš hru, napiš báseň, napiš článek, začni už konečně ….. psát tu knihu! aaa nic. (Knihu jsem začal psát, ale po pár stránkách a několika cvičeních jsem zjistil, že poezie mi jde mnohem líp 
co naděláš… jednou to dopíšu..snad). Ale teď? Jsem hnán termíny, termín sem, termín tam. Každý chce termíny. Můj diář ohýbán pod náplavou informací a úpí, že už další nechce, že už to nezvládá, že JÁ to nezvládám. Smůla. Strašně moc a stejně… Stejně je to nuda, jednotvárnost, monotónnost.
Nuda…
Napsal HugoBugo
Když už jsem se rozhodl vydržet, a nespat tak dlouho, musím publikovat nějaký článek. V tomto prazvláštním čase – na počátku nového dne 22.března 2011, přesně v 00:00 (nějaké mezníky musí být, no ne?). Za celý den navštívilo adresu okna do mé „skromné“ duše, přes dvacet unikátních ajpin. Takže jsem rád, že mě tak hojně navštěvujete… a… a… končím, Bo, bo už nevím, co napsat (ať to zase není trapas). Psaní třikrát zdar! Nazdar!
Napsal HugoBugo
slza stéká po líci
hraje táhlá, srdceryvná hudba
hodně štěstí kámo
urvu ti hlavu ty fakane
!!!
OSTRAVA
Napsal HugoBugo
Dvě
Dvě ňadra, dva prsy.
Dva kopečky touhy.
Dva hroznové trsy.
A jeden dotek pouhý.
Co mám dělat?
Otázka do prázdna.
Seru na otázky.
Co mám dělat?
A odpověď nepřichází.
Mám, nemám
Odvaha by byla,
statečný však nejsem dost.
Je to krásná víla.
Já nezvaný host.
Mám, nemám.
Sílu nemám.
Chuti dosti mám.
Lásku… (ne)mám.
Nekonec
Nedokončil,
ukončil.
Přišlo ráno,
nepřizváno.
Napsal HugoBugo
Perla barroco
z krve a potu
vystavěn jsem
znám jen robotu
údolím života znaven
slzy a křik -
živobytí mé
v kostele vzlyk -
jak neslušné
je to jen sen
pouhý vjem
protože až po životě přijde skutečnost -
jediná jistota, jediná starost
Napsal HugoBugo
Stál jsem na zastávce. Mladá dívka přešla chodník, obešla mě, a šla dál. Mladík za ní. Vypadala velice vyrovnaně, oduševněle. Šťastně. Náhle se otočila k chlapci a uštědřila mu krátký polibek. Potom se od něj odlepila a začala mávat rukama, horlivě gestikulovat. Otvírala ústa, ale zvuk žádný nevycházel. Byla němá… Co mu asi říká? „Líbáš strašně.“? „Jsi hrozné dřevo.“? nebo to mělo znamenat jen milenecké zašeptání: „Miluji tě.“? Nevím.
Byla němá. Ale byla šťastná. Proč já nemůžu? Jsem tak neschopný? Neschopen být šťastný? Neschopen žít. Neschopen umřít.
