Prvopovídka

Napsal HugoBugo

Já povídky moc nepíši (proto taky ten nadpis). Jedná se opravdu o výjimečné události, když něco povídce příbuzného spachtím, nicméně i tak si dovolím poznamenat, že nejsem zastáncem předlouhých textů (povídek). Z vlastní zkušenosti vím, že když to má víc jak pět set slov, sedmdesát procent lidí o to přestane mít ve dvou třetinách zájem (ne vždy samozřejmě, někteří píšou poutavě!!). Tož tak (ta moje má 174 – jen pro přehled). Co víc dodat, snad jen – čtěte s chutí, není toho moc.

P.S.: (Omlouvám se za ten houf závorek, nějak jsem si je oblíbil).

P.P.S.: Inspiraci jsem čerpal z povídky jedné mé blogerské kolegyně – Illian. Celé jsem to nakonec překopal, ale i tak vděčím za prvotní impuls, děkuji.

Už to promyslel. Nač žít? Nač se strachovat? Skočí a bude po všem. Možná, že shnije v pekle, ale už se rozhodl a ani anděl strážný mu to nerozmluví. Chce zemřít. Nuselák… jak pověstné to místo. A teď se i on stane součástí té pověsti. Bude slavný. Bude osvobozený…

A jde se na to. Raz, dva, tři… skok! Tak ne. Ještě jednou. Raz, dva, tři… Proboha, proč jen to nedokáže? Copak je takový srab? NE! Není.

Rozeběhl se a skočil…

Cítil, jak padá, vítr mu bičuje tváře a zemská gravitace si jej nenávratně přitahuje k sobě stále větší silou. Volný pád. Tak nádherný pocit.

Když vtom. Něco je špatně, lano napnuto a gravitace slábne. Jakoby ztrácela svou sílu a on se navracel zpět k mostu. Ó, jaká to zrada. Vystřelil jako střela poháněná výbuchem v pistoli směrem od povrchu zemského.

Nevěděl, co má dělat. Měl potřebu to vykřičet do světa: „Vy hajzlové, nechte mě umřít, já se vás neprosil o záchranu.“

Jeho anděl strážný se jen pousmál – „Nemusím ti nic rozmlouvat, stačí jen… Bungee jumping.“