Archive

Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Květen 2011.

Kvě

29

Kde jsi

Napsal HugoBugo

Přes hrdlo do žaludku víno lijem/Carpe diem

Jako stát na břehu dvou řek a rozhodovat se do které vody skočím.

Jako stát na prahu dvou domů a vědět, že jen do jednoho vkročím.

Jednou ranou hned dvě krysy.

Jedna báseň, dva nadpisy.

Kurvadrát

a černej fix

a černá čára.

Tak škrtni nadpis tuctovej.

Trochu štěrku, černá škvára.

V Opavě seš radostnej.

Dva nadpisy, jeden konec.

Už zvoní… Zvonec.

Sakra Terezo! Chybíš mi…

Kvě

27

Myšlenka

Napsal HugoBugo

Už tři dny pršelo. Slabé slovo. Lilo jako z cisterny. A nebylo to k zastavení. Tři dny bez ustání. Tři dny a nyní nadešel čas. Onen den. A ano, stále prší! Proč i dnes, v den kdy jde na rande s Ní. S Nejkrásnější dívkou na celém širém světě.

Proč?

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Těžké děšťové kapky v tu ránu přestaly bubnovat do oken a šedivé mraky, příčina toho jarního neduhu, zvolna opouštěly bojiště. Nebeskou planinu prozářil úsměv slunečního paprsku. Vypadalo to, jako by jej osud konečně vyslyšel. Nebo dokonce, jako by od něj přijímal rozkazy! Podřizoval se jeho myšlenkám! Zvláštní…

Celé odpoledne se procházeli po parku, půl hodinky seděli na lavičce, povídali si. Bylo to fajn, ale co teď? Stál před jejím domovním vchodem, ona v rukou klíče. Nebylo slov, nebylo vět. Už prostě nebylo, co říct. Neměla chuť vystoupat po schodech. Měla chuť udělat něco jiného. Měla chuť na něco a čekala, že jí to dá. Viděl to na ní. Viděl jí to na očích, ale prostě to nedokázal. Jakoby nějaká neviditelná bariéra bránila prolomit ledy. Nahnout se, udělat ten krátký pohyb.

Proč?

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Déjavu? Přestala se pohupovat na špičkách sem a tam. Zadívala se na něj dlouhým pohledem a udělala to. Udělala to, co už notnou dávku času čekala od něj. Prolomila tu neviditelnou bariéru a učinila ten krátky pohyb. Nahnula se. Bylo to nádherné. Zmatené. Bylo to… překvapivé a fajn.

Když se o pár minut později vracel zpáteční cestou domů, poskakoval z radosti jako desetiletý kluk, co dostal k Vánocům autíčko na ovládání. Poskakoval, jako poskakuje nejradostnější člověk ve čtvrti. Jako „políbený.“ Stalo se mu to znova a nechápal to. Náhoda? Nevěřil na náhody. Skoro se zdálo, jako by vlastními myšlenkami ovlivňoval dění ve světě kolem něj. Věděl, že to tak je. Cítil to. Užíval si to. Bylo to super. Když k večeru ležel ve své posteli, zavíral oči s úsměvem na rtech – dnešek byl krásný. Vydařený den. Ten nejlepší…

Probudil se a vzpomněl na tu krásu včerejšího večera. Musel se usmát. Budík na nočním stolku nezúčastněně vyzváněl dál.

„Aaa!“ zaskuhral a zašátral po něm v naději na záchranu. Jen ať už skončí to otravné zvonění…

„No dobře, dobře. Už jdu.“ umlouval budík, jako by to byl jeho dlouholetý kamarád. Odhrnul přikrývky a zastavil to nesnesitelné drnčení. Škola.

Proč?

Autobus, kterým se každé ráno dopravoval do vzdělávacího ústavu ho vyplivnul jako každý den v sedm třicet na zástavce Nový Sad – tři sta metrů od školy. Ty zbývá dojít pěšky. Už když vystoupil z prostředku veřejné dopravy, něco se mu nepozdávalo. Takový divný pocit. Dole pod břichem. Jako by mu něco zevnitř tlačilo na břišní stěnu. Úzkost? Možná…

O minutu později kolem něj projelo hasičské auto s houkajícím majáčkem. ? Zvláštní… opravdu. Když vtom to uviděl. Naskytl se mu pohled, jako ještě nikdy v životě. Střecha školy zmizela úplně. Přední zdivo budovy také vymizelo. Vlastně jediná známka toho, že zde kdysi něco stávalo, bylo pár jakoby náhodou pohromadě držících cihel, kdysi stěny honosného ústavu, a několik ohořelých školních lavic. Veškerý zbývající prostor pohltily plameny, nebo ocas Obrovského dopravního letounu Boeing 737. Scenérie jako z katastrofického filmu. A najednou mu to došlo.

Vždyť za to může ON! To on si přál, aby dnes škola nebyla. A jeho přání se vyplnilo. Proboha, co jen to udělal? Co se to stalo, vždyť tohle vůbec nechtěl! Kolik nevinných lidí muselo umřít, jen aby se dnes ulil z vyučování?!!! Příšerně se mu točila hlava, bylo mu obrovské vedro. Tlak v břiše zesílil. Měl pocit, jakoby mu rozerval břicho a jeho vnitřnosti teď vypadávaly ven. Uvědomoval si, že dnešní snídani již nestráví. Musela ven. Věděl, že zvrací, ale necítil to. Jako by ztratil všechen cit. Rozběhl se směrem od školy. Opačným směrem, než jakým dosud mířil. Směrem pryč. Co to je? Co se to děje? Proč on?

Proč? To radši zemřít, než žít s takovou mocí. S mocí skončit svět jedinou myšlenkou. Proboha!

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění…

Kvě

25

Napsal HugoBugo

Tečky. Jsou supr. …? Je to pravda? Je to lež? Jak to má být chápáno? A co vy? Líbí se vám tři tečky…?

Kvě

24

Napsal HugoBugo

„Lidé žijí životy podle filmu, zbývá jen odhadnout jaký žánr upřednostňují.“ – Hugo Bugo

– až jednou budu slavný, můžete to uveřejňovat, jako můj citát :D

Kvě

15

Napsal HugoBugo

Tak jo. Znáte ten výrok – Všechno je v prdeli. A všichni přikyvují, všichni vás plácají po rameni. Negace? Žádná… prostě nic. Všichni souhlasí. To se opravdu všechno tak hroutí? Ne! Jsme jen bombardováni konzumní společností. Jsme zvyklí na všechno kývat ano. A víte co? Seru vám na tenhle článek. A Vůbec!!! nejsem sprostý. Co bych se tu patlal s nějakými slovy, u kterých za měsíc, dva i za deset let bude viset štítek Žádné komentáře. Jasně, není to vaše chyba. Ale víte co? Nemůžu z toho přece vinit sám sebe. Musím si najít viníka a vzhledem k tomu, že na pána boha nevěřím… Mám vás, vždy (ne)věrné, ponižované čtenáře, co si to prostě nechají líbit, a ačkoli napíšu na web totální kravinu stejně jich tu dvacítka denně zavítá. Nezkomentují, nevyjádří se. Jen ve stínu, se škodolibým úsměvem pozorují, jak si tady hloupý, vlasatý šestnáctilec stěžuje a kuňká. Jak fňuká, zatímco všichni jen přikyvují: „Ano, máš pravdu. Všechno je v prdeli (NEJSEM SPROSTÝ!).“ Ne! Proč to říkají, proč souhlasí, ač sami ví, že to není pravda? Nic není v prdeli. Nic až na mě… Měl bych se vzpamatovat. Měl bych se napít a jít dál. Ne, ne překonat, ale pokročit. Jasně, víte jak dlouho už si tohle říkám? Ouuuuuukej. Přislíbení, předsevetí. Konec s pesimismem. Konec se symboly, lokálními narážkami, nepochopitelnými metaforami, antihumornými vtipy. Konec s fraškou. Zkusím se vám lépe věnovat. Lépe o vás pečovat, zkusím se o vás starat, jako se stará ta nejstarostlivější matka o své mládě. Zkusím si vás vypiplat do těch největších detailů a po tomhle článku se vás budu ustavičně pokoušet přesvědčit, že nejsem blázen.

Kvě

15

Kde končí všechny ty žvýkačky?

Napsal HugoBugo

Slyšíte ten křik? Ten řev novorozencův? To se narodila pravá, nefalšovaná žvýkací guma. Po přepravní lince k obalům. Zabalit a do kamionu. Přenáročná cesta, šup do regálu a už jen počkat na svého pravého majitele. Přijde pán v riflových kalhotách, krátký pohled do přihrádky, neurvalý přístup. Sáhne pro jedno balení a k pokladně.

„30 korun, prosím.“

„Zde.“

Děkuji a přeji hezký den :).“

„Čus.“

„Hoj, jak to jde?“

„Jo, v poho. Chceš žvýkačku?“

„Tak dej.“

Jeden krátký pohyb. Červená linka projede igelitem. Pravidelný pohyb dolní čelisti. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Vrz, vrz. Ze strany na stranu. Masitý jazyk si s ní pohrává v pauzách, kdy člověk nemluví. Vrz, náhlé sevření stoliček. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Jako když dáte prádlo do pračky a stisknete „spustit.“

„Fuj, to už nemá vůbec žádnou chuť.“

Mocné plivnutí, dlouhý let obloukem – dopadla na silnici pár centimetrů od kanálu.

„Skoro trefa.“

Černá kola stříbrné felicie. Rozjetí do placky. Uchycení na pneumatikách… guma na gumě… a jede se vstříc světu. Nalepí se na ni prach, drobné kamínky z cest a veškerý binec. Jednou za čas i nějaký jedinec hmyzího rodu. Celá špinavá a… použitá. Proto je zde myčka. Myčka aut. Litry a hektolitry vody, pěny. Neustávající tlak drsných štětin rotujících kartáčů. Našeptávají: „Tak pusť se. Pusť se už konečně.“

A žvýkačka se podvolí. Opět obloukový let a… dopadá do kanálu – teď již přímo do něj. Pluje kanálem. Naráží na stěny podzemní dálnice a co dál? Kam pluje? Kam se dostane? Co s ní bude dál? Nikdo se o její osud nestará… Nikoho už nezajímá… Svému účelu posloužila a teď je vyhozena, ponechána vlastnímu osudu. Pryč od svých ochranářských úst… Pryč od lidí, od světa. Zatracena.

Kvě

11

Zoufalství Člověk cítí, když…

Napsal HugoBugo

…chce něco napsat, ale neví co.

…rozklikne si ikonu kontaktu a nezavolá, nenapíše.

…chce někam jet, ale nejede.

…chce s někým být, ale není.

…má dementní rodiče… ok! … rozhádá se s rodiči.

…ho všechno sere a měl by přitom být šťastný.

…dochází kredit.

Kvě

8

Napsal HugoBugo

Sedim s telefonem (interpunkce) v altanu – doma, na zahrade – pisu tyhle radky, vymyslim sms, sleduju, jak horizont kousek po kousku ujida slunecniho kotouce (seru na klise, stejne tak na cas, ktery dle vseho vsechny chmury vyleci) a uvazuju, ze by bylo fajn zalozit si novy Debilnicek. Zitra je pondeli. Zacatek dalsiho tydne. Proc ne zacatek meho noveho zapisniku? Blizi se maturity (dej buh, aby to vsichni udelali) a ja cekam plodne obdobi. Treba napisu knihu… To asi ne, sny se zpravidla vyplnuji az ve stari. Ale stejne to chce ciste neposkvrnene stranky. Sotva se do nej vlezu s uvodem nove povidky. Takze jo. Dohodnuto. Zitra budiz zalozen novy tenkopis depkoidnich zvastu :-)

Kvě

8

Napsal HugoBugo

Napsat článek pro zlepšení nálady. Fantazírovat o napsání knihy. Jít ven, něco podniknout…

Ani nápad! Víte, kdo já jsem? Já jsem Hugo Moody! Slavný spisovatel a milovník všech žen. Nepotřebuji to. Stesk?  Slovo bez definice. Bez významu! Láska? Jo, to znám. To je něco jakooo: „Šoupni to tam.“ ne?

Ze čtrnácti dní u psacího stroje,

budu si čtrnáct let žít vybíravě.

Jsem rozmazlený životem a otrlý ze smrti přítele Václava Ashbyho. Můj život je sen bez probuzení. Probuzení beze snů.

Kvě

7

SMS

Napsal HugoBugo

Vybil se mu mobil.

Blbost. Když muž chce, tak si najde způsob, jak zavolat.

Mlčení znamená souhlas…

Blbost…

Tak neví, co napsat.

Blbost. Vždyť je to jednoduché. Cokoli, cokoli ji potěší…

Tak na ni kašle…

A co když ne?

Je to třicet tři a půl hodiny a stále žádná odpověď…


„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde