Archive

Právě si prohlížíš jen rubriku Pohádky….

Zář

4

Pořád jsem nevěděl, jak pokračovat, až mi přišlo, že je to hotové…

Napsal HugoBugo

„Dobrý den!“ téměř zařval mladík na prodavačku za pultem, opřel se o zastavený běžící pás, vybalil na ni ten nejroztomilejší opilecký úsměv, jaký uměl vyloudit a fouknul na ni blizard etanolových srážek. Bylo na něm poznat, že už má něco vypito, a že v tom nehodlá přestávat, proto se dívka, co měla půl hodiny do konce směny, a pak ji čekal příjemný večer s jejím novým přítelem, zhluboka nadechla, také se pokusila o úsměv (i když je nutno podotknout, že to byl pokus velmi chabý) a mezi zuby vytlačila: „Dobrý den, co byste si přál?“

Mladík se nejprve zhluboka nadechl a pak vykřikl ještě hlasitěji, než předtím své ´Dobrý den´: „Dejte mi flašku toho NEJhnusnějšího pití, co tu máte!“ uchechtl se a nahnul přes pult, kde zemi vystlal zbytky své snídaně.

Čec

14

Jill

Napsal HugoBugo

Nastal večer. Stíny pouličních lamp se honily, jak lidé spěšně procházeli kolem kavárny a zastiňovali tak pouliční osvětlení. Jill seděla s šálkem CAFFELATTE, které bylo ze všech káv zde nejlevnější, pomalu jej upíjela a přemýšlela o svém životě. Rozhodovala se, co dál.

  Dnes mám narozeniny a nikdo z rodiny si ani nevzpomněl. Měla bych se na ně na všechny vykašlat, měla bych se odstěhovat… Když si koupím vlastní byt, budu mít dosud nezažitou volnost, svobodu, budu si moct chodit domů, kdy se mi zachce, a povedu si vlastní domácnost – žádní rodiče, žádná pošahaná sestra, ani jiné hrůzy mého nynějšího domova. Na druhou stranu si budu muset platit nájem, budu se muset starat sama o sebe, najít si práci – Zemřeš! Utíkej! – už to nebude tak…

Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ta myšlenka není její vlastní. Jakmile jí to došlo, polekaně s sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe. Strach se jí zračil v očích. Co to bylo? Ta slova jí proletěla myslí a byla zase pryč. Jako by si je sama pomyslela, až na to, že nepomyslela… Kavárna vypadala dokonale všedně. Číšnice za barem si znuděně pročítala časopis s podivným názvem, – Psychoenergetika – hosté – většinou milenecké páry, které v této kavárně rády trávily chvíle kvůli romantické atmosféře – se drželi za ruce, popíjeli kávu a drbali o svých všedních životech. Jedna paní – kolem čtyřiceti – každou chvíli upíjela ze svého šálku a nervózně pokukovala po hodinách na stěně. Ve chvíli, kdy se Jill podívala na muže sedícího v rohu u věšáku s kabáty, zjistila, že ji pozoruje. Když se na něj zaměřila, polekaně trhl hlavou a věnoval se dál knížce opřené o hranu stolu. Jill už však neoklamal. Pomalu sklopila pohled ke svojí kávě. Horečnatě přemýšlela. Co teď? A co to vůbec bylo? Proč si myslím takové věci? Jak to ke mně přišlo? Nebyl čas nad tím uvažovat. Buď bude jednat a řídit se tou prazvláštní představou, myšlenkou, nebo co to vlastně bylo, anebo to nechá být. Rozhodla se ve vteřině – dopila zbytek svého CAFFELATTE, nechala na stole padesátikorunu a vyrazila do ulic prochladlých podzimním večerem.

  Chyť ji!

Už zase! Už zase jí jako blesk hlavou prolétla cizí slova. Než se dveře zavřely, zahlédla muže sedícího v rohu, jak se zvedá a spěšně z věšáku strhává svůj kabát. Co? Co se to děje? A proč zrovna mi? Zrychlila krok. Ohlédla se za sebe a viděla muže z kavárny, jak za ní pospíchá. Dala se do běhu. Ten podivný chlap za ní. Dlaždice asi metr před ní se zachvěla a vyletěla z chodníku jako koule vystřelená z kanónu kolmo k nebi. Ještě přidala, už se ani neohlížela, dala do běhu všechnu svou energii. Všechnu sílu, kterou posbírala z nejskrytějších zákoutí svého organismu, vložila do tohohle životního běhu. Bylo jí jedno, zda se přestěhuje od rodičů, nebo s nimi zůstane v jedné domácnosti, jediné, co si v tuhle chvíli přála, bylo utéct tomu člověku… Dlaždice před ní i za ní začaly vyletovat ze země. Zpětná zrcátka aut se ulamovala a létala závratnou rychlostí k ní. Vypadalo to, jakoby se všechny menší předměty v ulici pobláznily a chtěly ji zabít. Měla obrovské štěstí, když se na poslední chvíli rozplácla na zemi a tak tak se vyhnula letícímu televiznímu satelitu. Přiletěl odkudsi shora a rotoval jako hozené frisbee v parku. Její náskok se zmenšoval. Zkusila ještě přidat, ale cítila, že je na hranici svých sil.

Najednou, jako by měla jakousi předtuchu, v hlavě jí utkvěla představa vyblitě zeleného Volkswagenu. O pár setin sekundy to auto zahlédla před sebou. Zastavila se a zmateně se na něj zadívala. V tu chvíli auto vyletělo do vzduchu, přeletělo celou ulici a narazilo do zdi na druhé straně. Kdyby se chvilku před tím nezastavila, auto by ji smetlo s sebou jako nic. Šok z toho, co se stalo, Jill probral z její přestávky, ohlédla se  – její pronásledovatel už byl skoro u ní – rychle se dala opět do běhu. A najednou jí to došlo. Najednou, jakoby to celé dávalo smysl. Konečně našla poslední dílek celé skládačky. I když se to zdálo celé ztřeštěné, postavené na hlavu a dokonale nesmyslné, Jill věděla, že je to pravda. Ona tomu muži vidí do hlavy! Proto věděla, že po ní půjde. Proto věděla, že chce tou svojí nepochopitelnou mocí pohnout autem, a tak se mu vyhnula! A nejen jemu. Někdo věděl, že ji ten muž chce zabít, a proto to slyšela a dokázala včas zareagovat. No jasně! Pocítila radost z toho, že na to přišla, že se nezbláznila a tohle celé se opravdu děje. Také zjistila, že potom posunu auta její pronásledovatel znatelně zpomalil. Zadýchával se, ztěžka se pohyboval a stále víc na Jill ztrácel. Nakonec úplně zastavil, bezmocně se opřel o kolena a rozdýchával ten vyčerpávající běh. Zoufale k Jill ještě natáhl ruku – to bylo naposledy, kdy jej uviděla, než zabočila do další ulice a on jí zmizel z očí. Zahnula ještě do několika uliček, aby jej zmátla. Teď už ji určitě nesledoval. Zabočila, opřela se o zeď a zhluboka dýchala, když vtom jí někdo přitiskl dlaň na ústa. Snažila se vykřiknout, ale její ,Pomoc!´ víc než dostatečně utlumila ruka věznitele.

„Buď zticha, ty hlupačko! Já jsem s tebou…!“

Jill udivilo, že ten, kdo ji napadl, je žena. To jí ovšem nebránilo v tom, aby s sebou zmítala a snažila se vykleštit z jejího sevření.

„Drž už hubu! To já jsem tě před ním varovala!“ promluvila znovu žena.

Jill přestala vzdorovat a ztichla.

„Teď ti pomalu sundám ruku z pusy. Ne, že zase začneš ječet, jak ňáká kurva, nebo tě budu muset omráčit a fakt se mi pak nechce s tebou tahat přes půl Ostravy.“ řekla značně otráveně svým přihroublým tónem. Potom, jak ji předem informovala, sundala ruku z Jilliny pusy.

„Co to proboha bylo? Kdo to byl? A kdo…“ začala ze sebe o překot chrlit Jill. Žena ji zastavila rychlým gestem ruky: „Poslouchej. Tady není čas ani bezpečí. Pak vše proberem a klidně ti zodpovím všechny tvoje otázky. Teď musíme vzít roha,“ otočila se a přes rameno ještě dodala: „Za mnou!“

Kvě

23

Napsal HugoBugo

Seděli naproti sobě a navzájem po sobě toužili. Ani jeden z nich se ale nedokázal pohnout. Hleděl do jejích tmavě hnědých očí. Utápěl se v nich. Cítil, jak ho unášejí vlny kaštanového moře. Užíval si ten pocit. Sundala si ramínko a odkryla své nahé ňadro. Touha ještě vzrostla. Spalovalo ho to. Nenáviděl ty pocity, a přitom po nich neskutečně prahnul. Chtěl se jí dotknout, chtěl z ní strhnout oblečení a odkrýt i zbytek její křehké krásy, ale nemohl. Bál se. Bál se, že by zničil ten okamžik, že by se ztratilo kouzlo. I ona se bála. Uvědomil si, jak moc ji miluje. Přál si, aby ho taky milovala. Doufal v to. Zlehka se k ní přiblížil, stále se jí díval do očí. Nebylo kam spěchat. Měli spoustu času. Všechen čas na zemi teď patřil jim. Dotkl se její nahé kůže, mírně se zachvěla. Postřehnul zaváhání v jejích očích, to však náhle zmizelo. Přiblížil se k ní a ona k němu. Stal se otrokem vášně. Zhypnotizovaně sledoval její rty. Pomalu jí přejížděl rukou po nahém rameni. Dostával se níž a níž. Nervozita se vytrácela. Na chvíli se zastavil, pak se její rty přitiskly na ty jeho. Mírně přitlačil. Ona jeho tlak opětovala. Svlékl ji z halenky, ona mu sundala košili. Podíval se na tmavou bradavku a chtěl se jí dotknout. Nesmí nic uspěchat. Pomalými pohyby kolem ní kroužil prstem. Usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala. Čekala, kdy se jí dotkne. Cítila v tom napětí, cítila touhu. Líbilo se jí to. Nakonec se dostal až k bradavce a sevřel prso v dlani. Zlehka zasténala. Cítila, jak vlhne a cítila, jak tvrdne jeho mužství. Přesunul se níž – na vnitřní strany jejích stehen. Pomalu, až nesnesitelně pomalu postupoval dál. Čekala a touha ji rozpalovala stále víc. Už se to skoro nedalo vydržet, a přesto chtěla, aby pokračoval dál. Když už se dostal k cíli, nahmatal malou pecičku uvnitř a něžně zatlačil. Rozkoš vytryskla proudem. Byla všude. Všechny svaly se jí napnuly. Neudržela výkřik a ten jí prošel mezi zuby. Proniknul do ní. Zhluboka oddechoval. Svíral ji v pase a kýval se do rytmu. Nahrnula se další vlna rozkoše. To už sténali oba. Rytmus se stále zrychloval a přišla třetí vlna a čtvrtá. Všude cítila božskou rozkoš. I on ji cítil. Vytrysknul…

Potom otevřel oči a snažil se nevnímat obrovskou díru zející v jeho hrudi. Snažil se nevnímat ten drásavý a palčivý pocit vycházející přímo z jeho srdce. Snažil se nevnímat polštář prosycený slzami, ani lepkavý pocit v oblasti rozkroku. Po zmáčeném obličeji mu stekla další slza. Objímal vlhký polštář a plakal. Byl sám. Neuvěřitelně sám…

Bře

5

Napsal HugoBugo

Tohle patří Vojtu Koubkovi, který mi tvrdil, že každý autor má potřebu se v dnešní době vyjádřit k hovnu. Co k tomu říct, no měl jsi pravdu.

Zemřel horník. K večeru už se schylovalo, zvedl se z židle, co na ní seděl u piva v Harendě kousek od domova. Chytl za kliku černou od uhelného prachu, sklopil ušmudlané prkýnko, stáhl gatě na kolena a pustil se do práce. Nešlo to.
„Nevadí, však já si počkám.“
Ale ani po čtvrthodině usilovného snažení se nedočkal.
„Tož kurva,“ řekl s odhodláním, chytl se dlaněmi za kolena, nahnul se a zatlačil.
Nic.
Prsty obepnul kolem obou čéšek, napnul svaly.
Nic.
Křečovitě si svíral kolena, zapojil snad všechny svaly v těle, na spánku mu naběhla žíla, ale stále
Nic.
Zhluboka se nadechl a pustil se znovu do úkonu. Nedá se. Teď už to nevzdá. Z hrdla se mu derou tlumené výkřiky, vzdechy, barva jeho obličeje se mění z tmavě rudé na fialovou. Tváře se mu dmou, v boulících se očích, zračí se nekonečné soustředění a vůle jít dál. Napětí prochází celým jeho tělem, chytá se ho třas, mezi – teď už nijak netlumenými – výkřiky kleje, jak jen umí, sklání se a buší pěstmi do země. Když už se zdá, že dnes zanechá záchodovou mísu prázdnou – je venku. Vítězoslavný výkřik, agónie, euforie. Narovná se na prkýnku a podívá se dovnitř toalety – to bude macek – ve vodě, na dně záchodové mísy se ještě svíjí a z posledních sil tluče horníkovo srdce…
„Tak, pánové, Karel zemřel,“ povídá horník kamarádům u piva.
Po chvíli nenuceného ticha se ozývá v obličeji kulatější horník: „Co ho zabilo?“

„Hovno.“

 

 

Pro

28

Jak Mirinda zkázu světa způsobila…

Napsal HugoBugo

V zemi předaleké a přeširoké, za zemí dalekou a širokou, plnili lidé vodojemy Coca-Colou. Coca-Cola jim tekla z vodovodních kohoutků. Chlempali ji přímo z chrličů. V kašnách na náměstích blýštila se Coca-Cola. V kanálech tekla slaďoučká, přenádherně černá tekutina. I záhrady se zalévaly Coca-colou. Všude byla Coca-Cola.

Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!

Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka

Pro

25

Napsal HugoBugo

Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic.  Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…

Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…

Říj

30

Napsal HugoBugo

Toho rána se zrovna po okolí převalovaly obláčky husté nepoddajné mlhy. Zrakem dokonale neprostupná zástěna před vnějším světem. Přišla do školy o hodinu dřív (ne, že by se jí zrovna chtělo), a tak se z prázdné třídy vykradla s dřevěnou stoličkou. Teď tady sedí, na střeše školní budovy, sedí na dřevěné stoličce, otráveně hledí do bílé tmy a pokuřuje Černýho Dana. Na střechu se dá dostat z okna jedné chodby ve čtvrtém poschodí, stačí jím nepozorovaně prolézt ven a nikdo nic netuší. Celou noc nespala a teď ke všemu ještě tohle. O celou hodinu dřív ve škole, zabitá hodina, hodina chybějícího spánku…
Náhle se otočila. Nedokouřená cigareta zasyčela, když dopadla do louže dešťové vody v prohlubni nedokonalé střešní krytiny. Popraskané dřevěné okenice jen zaskřípěly a už se na střechu oknem dral její třídní učitel. Vyvalila oči, protože by zde čekala každého, jen ne jejího „dokonalého,“ vždy dodržujícího veškerá pravidla, nikdy by tady nečekala svého uzavřeného, vždy kultivovaného třídního učitele, Miroslava Kartouze.
„Škoda cigarety, Aničko. Co tady dneska děláš tak brzo?“
„Ále, zapomněla jsem, že dnes máme na devět, to se mi stává v jednom kuse, pane učiteli,“
odpověděla upřímně zaskočená učitelovou nenadálou přítomností. Mgr. Miroslav Kartouz zcela určitě klamal svým dojmem dokonalého vzorňáčka a v porušování pravidel rozhodně nebyl začátečníkem, protože přišel plně vybaven podobnou dřevěnou stoličkou, jakou si přinesla i ona, obkročmo si na ni sedl a z vnitřní kapsy své bundy vytáhl krabičku cigaret. První nabídl Anně, pak si sám jednu vytáhl a oběma zapálil.
„Víš Ani já si s tebou strašně rád povídám,“ řekl učitel a na chvíli se odmlčel. Anna jen nevěřícně pozorovala jeho vroucné chování. Poté pokračoval: „Vždycky jsi ke mně taková upřímná, hodně věcí se od tebe dozvím. Jak to teď vůbec máte ve třídě? Všechno v pohodě?“
„Samozřejmě, pane učiteli, jako vždy. Ve třídě všechno oukej. Ale, co já vím, já mám teď dost osobních problémů a třídě jsem se tak trochu vzdálila.“
„Ale, nepovídej.“
„Ne, nechci vás tím zatěžovat.“
„Jen mluv, pokud to tobě nevadí,“ přesvědčoval ji Kartouz.
„Celou noc jsem dneska nespala. Víte, rozešla jsem se s přítelem, já vím, teď si asi říkáte, co jiného taky může trápit holku v mých letech, já vím, že takhle vy to vidíte, ale pro mě to opravdu hodně znamenalo. Byl to můj první vážný vztah a teď je to všechno fuč… Já nevím, je to takový divný pocit. Ale, jak jsem řekla, nechtěla bych vás tím zatěžovat, vůbec si s tím nedělejte starosti. To je moje věc.“
„Dobře, jak myslíš,“ odpověděl a dál se tím už nezabývali. Chvíli jen tak mlčky seděli, když tu zničehonic učitel propadl v hysterický pláč. Mezi vzlyky bylo slyšet něco jako: „Mně se teď taky rozpadá vztah. Všechno to jde do kopru… Osm let spolu a teď tohle… Nechápu to, našla si někoho jiného… Osm let jsem kvůli ní nekouřil. Vidíš to, co teď dělám? Po osmi letech jsem si zase zapálil… sedím tu na střeše školní budovy se svou náctiletou žačkou a kouříme… Ale co, čert to vem. Mně už je teď stejně všechno jedno,“ narovnal se, utřel si uslzený obličej.
Chvilku Anna uvažovala, zda se to hodí, nebo jestli jí to nepřitíží. Nakonec si řekla, jako její třídní – „čert to vem“ a vytáhla ze své brašny láhev domácí slivovice, kterou vždy nosila při sobě pro případ nouze.
„Nate, pane učiteli, napijte se,“ řekla, podala mu láhev. Ten ji zkušeně otevřel a naráz vypil skoro polovinu – další zajímavé překvapení.
„Děkuji, Aničko, vážím si toho, že tu se mnou ještě sedíš. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Manželka se včera odstěhovala a asi mě to sebralo víc, než jsem očekával. Možná jsem si měl vzít den dva volno. Achjo,“ povzdechl a opět si mocně přihnul z láhve. Anna mu ji raději vytrhla z rukou – nerada by ho nechala se opít a vyhodit ze školy za alkohol v práci. To by mu tak ještě scházelo.
„Tohle mívám na celý týden, pane učiteli,“ upozornila ho.
„A vůbec, proč mi netykáš? Já jsem Mirek,“ učitel zašilhal a podal jí ruku. Anna jen velice opatrně potřásla nabízenou pravicí, hned poté ji šokovaně stáhla zpět. „Mirek“ si zapálil další cigaretu.
Tykat, mu rozhodně nebude, ale je fajn, že si s učitelem teď tolik rozumí. Jen, aby se nedozvěděl, jak je to s tou její neprospanou nocí. S Mirkem teď mají skvělý vztah bez všech problémů. Ha! S Mirkem… jak příhodné. Každopádně její kluk ji stoprocentně miluje a ona jeho. Nespala… protože propadá z matematiky. Z předmětu magistra Miroslava Kartouze.

Říj

12

101.

Napsal HugoBugo

Sedět a pozorovat všechny ty znuděný ksichty kolem. Skvělý večer. Sedět a čumět na to svý „štěstí.“ Kouknout se mu do tváře a říct mu: „jdi do prdele.“ Tomu říkám vyhrát jackpot. Chytit sportku. Setřit los. Sázení na koníčky. Kouknout na to svý dubový štěstí za pět kilo a nechat ho trávicím traktem procestovat do žil. Zahřát se jím, protože to je jediný štěstí, co mě dneska večer zahřeje. Toužebným pohledem pozorovat ty žhavé rty a nechávat se dobrovolně týrat. Jen si tam tak stojí, přehýbá mikrofon, flirtuje, svádí… ho.. Vysmívá se mi. Ty její rty mě dráždí, šikanuje mě svým pohledem a nutí mě přemýšlet o věcech, ke kterým stejně nikdy nesvolí. Šikana, to je to správné slovo nové doby. Whiskey, viceroysky a ňaký ten blůůůůz. Parta přátel, co nikdy nezklamou… ve zklamávání. V nezájmu, v umělých úsměvech, propitých dnech i nocích. Nakonec tě vždycky opustí. Rozejdou se, ty stejně tak. Najdeš si jinou partu a utvoříte další… „GANG.“ Pif, paf! Pche! S nadějí na šuk propiješ se k ránu a místo v hřejivé posteli, skončíš s hlavou v záchodové míse a chutí mentholových zvratků v puse. Bingo! První cena: poukaz na jednodenní ubytování v luxusním hotelu – Svinov Bridge i se snídaní do postele. Terno první třídy. A jedeme dál. Ranní vstávání, každodenní rozcvička a k snídani koňská dávka aspirinu. Vytvořit si teritorium a smát se těm lidem, co jej se strachem v očích obchází. Nebo se znechucením? To vyjde na stejno. Stejně se všichni bojí. Chodí si s tou svojí pravdou po světě a tvrdí jak prý jsou tvrdí. Bojí se pravdy, která není tou jejich. Bullshit. Seru na vás!

Říj

3

Napsal HugoBugo

Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé okolní zdivo. Nemohl to vydržet. Napínal svaly. Švy saka, ve kterém čekal na autobus, praskaly, v obličeji brunátněl a nemohl, prostě nemohl zrakem opustit hypnoticky bílé stránky svého sešitu. Tak napiš něco!! Napiš už něco, křičel na sebe v duchu celým svým bytím. A nic. Čím víc se snažil, tím hůře to šlo. Tím křečovitěji se plazili brouci v jeho hlavě. Měl chuť vyzvracet je, pozabíjet, vzít brokovnici a vložit si ji do úst. Udělat cokoli, jen aby STOPnul tohle utrpení. Tohle křečovité… psaní. Jinak to nazvat nejde. Je to psaní a psaní. Ó, bože, jak jen se mu to slovo příčilo v ústech mezi zuby, jak ohýbalo jeho jazyk, jak drasticky vraždilo jeho tvůrčí myšlenky. Jak jen to slovo nenáviděl. Nenáviděl psaní, nenáviděl to všechno. Hloupé, staré sako po otci, komunistické pouliční lampy, drncající autobusy, celé to všechno nenáviděl… byl na tom závislý. Člověk nemůže milovat svou touhu. Touží, a proto miluje. Touhu lze jen nenávidět. Pozvedl pero a napsal: Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé zdivo…

Psal. Psal jako smyslů zbavený, jako by chtěl hrotem plnicího pera roztrhat svůj sešit na cáry, na pouhé cucky, které pak rozhází do kanálů. Když závěrečnou větu dokončil třemi tečkami … oddychnul si. Přišlo uvolnění, vysvobození, ráj a nirvána.

Miluje psaní…

Zář

30

Napsal HugoBugo

Seděl uprostřed parku na lavičce v tureckém sedu. Stromy kolem něj se ohýbaly jakoby pod tíhou jeho vzpomínek. Jeho bolesti. Vzpomínal. I lajkovi z oboru psychologie by to bylo jasné. Bylo to poznat z držení jeho těla, z každého napnutého svalu. Z mimiky jeho tváře. I když jeho vzpomínky byly radostné, bolely. Bolelo vědomí, že chvíle, kterým patří, už jsou pryč. Vzpomínal na dívku, na chvíle s ní strávené. Vzpomínal na nespočtené výlety do říše uvolnění, výlety do ráje, na procházky po tomhle parku, na věčné debaty o smyslu života, na polibky, na úsměvy, na rozchod!… Už je to pryč. Bolest v hrudi ho trhala na kusy, ničila jeho duši. Zkřivil přehrávaný úsměv, úsměv, který tolik cvičil pro všední svět, a po tváři mu skanula slza. Krvavá slza. Setřel ji bílým, hedvábným kapesníkem a překvapeně pohlédl na rudou skvrnu.

Zatočila se mu hlava. Co to má být? Co to má znamenat? Umírá? Celý svět se mu houpal před očima. Žaludek se bouřil, obracel. Nahnul se a zvracel. Zvracel tmavě rudou. Zvracel krev. Tutututu, vrrrr, vrrrr. 155, už vyzvání.

„ Muž… v parku… rychle…“

 Zavěsil a padnul do bezvědomí.

„Utrpěl velkou ztrátu krve, nutná okamžitá transfúze.“

Už v sanitním vozu do něj pumpovali litry krve. Zdálo se, že čím více krve přijme, tím více jí zase ztratí. Bylo to nevyhnutelné. Musel zemřít. Krev mu valila úplně všude. Zvolna vytékala z ucha, z nosu, vracela se mu ústy. Už v parku měl pocit, že se pomočil, ale jeho kalhoty zbarvila červená. Všude. Všude jen kaluže krve, na jejichž hladině se utvářely sraženiny. Opakovaně ztrácel vědomí, jen chvílemi se probouzel, aby zase mohl upadnout do kómatu. Oči se mu zalily rudou. Zalykal se krví.

NEMOCNICE

„Vemte ho ihned na sál. Co se stalo?“

„Nevíme, krvácí ze všech tělních otvorů. Jestli to takhle půjde dál, dlouho už žít nebude. Dostal transfúzi –něco kolem dvou litrů krve, ale stejně tolik, ne-li víc už ztratil…“ Tma.

Včera – v pátek 30. září 2011 – zemřel na operačním sále v okresní nemocnici básník a žurnalista Lukáš Vendy. Operující lékař konstatoval smrt na čtyři hodiny patnáct minut.  Náš zdroj nám vypověděl, že zmíněný Vendy vykrvácel z lékařům dosud neznámých příčin. Předběžně to vypadá na těžké poranění srdeční tkáně.

„Těsně před smrtí zemřelý řekl: „Mé srdce krvácí. Už dál nesneslo tu bolest…““ vypověděla jedna ze zúčastněných sester.


Fitness zařízení inSPORTline pro domácí trénink