Archive
Právě si prohlížíš jen rubriku Pohádky….
Napsal HugoBugo
Tohle patří Vojtu Koubkovi, který mi tvrdil, že každý autor má potřebu se v dnešní době vyjádřit k hovnu. Co k tomu říct, no měl jsi pravdu.
Zemřel horník. K večeru už se schylovalo, zvedl se z židle, co na ní seděl u piva v Harendě kousek od domova. Chytl za kliku černou od uhelného prachu, sklopil ušmudlané prkýnko, stáhl gatě na kolena a pustil se do práce. Nešlo to.
„Nevadí, však já si počkám.“
Ale ani po čtvrthodině usilovného snažení se nedočkal.
„Tož kurva,“ řekl s odhodláním, chytl se dlaněmi za kolena, nahnul se a zatlačil.
Nic.
Prsty obepnul kolem obou čéšek, napnul svaly.
Nic.
Křečovitě si svíral kolena, zapojil snad všechny svaly v těle, na spánku mu naběhla žíla, ale stále
Nic.
Zhluboka se nadechl a pustil se znovu do úkonu. Nedá se. Teď už to nevzdá. Z hrdla se mu derou tlumené výkřiky, vzdechy, barva jeho obličeje se mění z tmavě rudé na fialovou. Tváře se mu dmou, v boulících se očích, zračí se nekonečné soustředění a vůle jít dál. Napětí prochází celým jeho tělem, chytá se ho třas, mezi – teď už nijak netlumenými – výkřiky kleje, jak jen umí, sklání se a buší pěstmi do země. Když už se zdá, že dnes zanechá záchodovou mísu prázdnou – je venku. Vítězoslavný výkřik, agónie, euforie. Narovná se na prkýnku a podívá se dovnitř toalety – to bude macek – ve vodě, na dně záchodové mísy se ještě svíjí a z posledních sil tluče horníkovo srdce…
„Tak, pánové, Karel zemřel,“ povídá horník kamarádům u piva.
Po chvíli nenuceného ticha se ozývá v obličeji kulatější horník: „Co ho zabilo?“
„Hovno.“
Napsal HugoBugo
V zemi předaleké a přeširoké, za zemí dalekou a širokou, plnili lidé vodojemy Coca-Colou. Coca-Cola jim tekla z vodovodních kohoutků. Chlempali ji přímo z chrličů. V kašnách na náměstích blýštila se Coca-Cola. V kanálech tekla slaďoučká, přenádherně černá tekutina. I záhrady se zalévaly Coca-colou. Všude byla Coca-Cola.
Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!
Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka
Napsal HugoBugo
Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic. Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…
Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…
Napsal HugoBugo
Toho rána se zrovna po okolí převalovaly obláčky husté nepoddajné mlhy. Zrakem dokonale neprostupná zástěna před vnějším světem. Přišla do školy o hodinu dřív (ne, že by se jí zrovna chtělo), a tak se z prázdné třídy vykradla s dřevěnou stoličkou. Teď tady sedí, na střeše školní budovy, sedí na dřevěné stoličce, otráveně hledí do bílé tmy a pokuřuje Černýho Dana. Na střechu se dá dostat z okna jedné chodby ve čtvrtém poschodí, stačí jím nepozorovaně prolézt ven a nikdo nic netuší. Celou noc nespala a teď ke všemu ještě tohle. O celou hodinu dřív ve škole, zabitá hodina, hodina chybějícího spánku…
Náhle se otočila. Nedokouřená cigareta zasyčela, když dopadla do louže dešťové vody v prohlubni nedokonalé střešní krytiny. Popraskané dřevěné okenice jen zaskřípěly a už se na střechu oknem dral její třídní učitel. Vyvalila oči, protože by zde čekala každého, jen ne jejího „dokonalého,“ vždy dodržujícího veškerá pravidla, nikdy by tady nečekala svého uzavřeného, vždy kultivovaného třídního učitele, Miroslava Kartouze.
„Škoda cigarety, Aničko. Co tady dneska děláš tak brzo?“
„Ále, zapomněla jsem, že dnes máme na devět, to se mi stává v jednom kuse, pane učiteli,“
odpověděla upřímně zaskočená učitelovou nenadálou přítomností. Mgr. Miroslav Kartouz zcela určitě klamal svým dojmem dokonalého vzorňáčka a v porušování pravidel rozhodně nebyl začátečníkem, protože přišel plně vybaven podobnou dřevěnou stoličkou, jakou si přinesla i ona, obkročmo si na ni sedl a z vnitřní kapsy své bundy vytáhl krabičku cigaret. První nabídl Anně, pak si sám jednu vytáhl a oběma zapálil.
„Víš Ani já si s tebou strašně rád povídám,“ řekl učitel a na chvíli se odmlčel. Anna jen nevěřícně pozorovala jeho vroucné chování. Poté pokračoval: „Vždycky jsi ke mně taková upřímná, hodně věcí se od tebe dozvím. Jak to teď vůbec máte ve třídě? Všechno v pohodě?“
„Samozřejmě, pane učiteli, jako vždy. Ve třídě všechno oukej. Ale, co já vím, já mám teď dost osobních problémů a třídě jsem se tak trochu vzdálila.“
„Ale, nepovídej.“
„Ne, nechci vás tím zatěžovat.“
„Jen mluv, pokud to tobě nevadí,“ přesvědčoval ji Kartouz.
„Celou noc jsem dneska nespala. Víte, rozešla jsem se s přítelem, já vím, teď si asi říkáte, co jiného taky může trápit holku v mých letech, já vím, že takhle vy to vidíte, ale pro mě to opravdu hodně znamenalo. Byl to můj první vážný vztah a teď je to všechno fuč… Já nevím, je to takový divný pocit. Ale, jak jsem řekla, nechtěla bych vás tím zatěžovat, vůbec si s tím nedělejte starosti. To je moje věc.“
„Dobře, jak myslíš,“ odpověděl a dál se tím už nezabývali. Chvíli jen tak mlčky seděli, když tu zničehonic učitel propadl v hysterický pláč. Mezi vzlyky bylo slyšet něco jako: „Mně se teď taky rozpadá vztah. Všechno to jde do kopru… Osm let spolu a teď tohle… Nechápu to, našla si někoho jiného… Osm let jsem kvůli ní nekouřil. Vidíš to, co teď dělám? Po osmi letech jsem si zase zapálil… sedím tu na střeše školní budovy se svou náctiletou žačkou a kouříme… Ale co, čert to vem. Mně už je teď stejně všechno jedno,“ narovnal se, utřel si uslzený obličej.
Chvilku Anna uvažovala, zda se to hodí, nebo jestli jí to nepřitíží. Nakonec si řekla, jako její třídní – „čert to vem“ a vytáhla ze své brašny láhev domácí slivovice, kterou vždy nosila při sobě pro případ nouze.
„Nate, pane učiteli, napijte se,“ řekla, podala mu láhev. Ten ji zkušeně otevřel a naráz vypil skoro polovinu – další zajímavé překvapení.
„Děkuji, Aničko, vážím si toho, že tu se mnou ještě sedíš. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Manželka se včera odstěhovala a asi mě to sebralo víc, než jsem očekával. Možná jsem si měl vzít den dva volno. Achjo,“ povzdechl a opět si mocně přihnul z láhve. Anna mu ji raději vytrhla z rukou – nerada by ho nechala se opít a vyhodit ze školy za alkohol v práci. To by mu tak ještě scházelo.
„Tohle mívám na celý týden, pane učiteli,“ upozornila ho.
„A vůbec, proč mi netykáš? Já jsem Mirek,“ učitel zašilhal a podal jí ruku. Anna jen velice opatrně potřásla nabízenou pravicí, hned poté ji šokovaně stáhla zpět. „Mirek“ si zapálil další cigaretu.
Tykat, mu rozhodně nebude, ale je fajn, že si s učitelem teď tolik rozumí. Jen, aby se nedozvěděl, jak je to s tou její neprospanou nocí. S Mirkem teď mají skvělý vztah bez všech problémů. Ha! S Mirkem… jak příhodné. Každopádně její kluk ji stoprocentně miluje a ona jeho. Nespala… protože propadá z matematiky. Z předmětu magistra Miroslava Kartouze.
Napsal HugoBugo
Sedět a pozorovat všechny ty znuděný ksichty kolem. Skvělý večer. Sedět a čumět na to svý „štěstí.“ Kouknout se mu do tváře a říct mu: „jdi do prdele.“ Tomu říkám vyhrát jackpot. Chytit sportku. Setřit los. Sázení na koníčky. Kouknout na to svý dubový štěstí za pět kilo a nechat ho trávicím traktem procestovat do žil. Zahřát se jím, protože to je jediný štěstí, co mě dneska večer zahřeje. Toužebným pohledem pozorovat ty žhavé rty a nechávat se dobrovolně týrat. Jen si tam tak stojí, přehýbá mikrofon, flirtuje, svádí… ho.. Vysmívá se mi. Ty její rty mě dráždí, šikanuje mě svým pohledem a nutí mě přemýšlet o věcech, ke kterým stejně nikdy nesvolí. Šikana, to je to správné slovo nové doby. Whiskey, viceroysky a ňaký ten blůůůůz. Parta přátel, co nikdy nezklamou… ve zklamávání. V nezájmu, v umělých úsměvech, propitých dnech i nocích. Nakonec tě vždycky opustí. Rozejdou se, ty stejně tak. Najdeš si jinou partu a utvoříte další… „GANG.“ Pif, paf! Pche! S nadějí na šuk propiješ se k ránu a místo v hřejivé posteli, skončíš s hlavou v záchodové míse a chutí mentholových zvratků v puse. Bingo! První cena: poukaz na jednodenní ubytování v luxusním hotelu – Svinov Bridge i se snídaní do postele. Terno první třídy. A jedeme dál. Ranní vstávání, každodenní rozcvička a k snídani koňská dávka aspirinu. Vytvořit si teritorium a smát se těm lidem, co jej se strachem v očích obchází. Nebo se znechucením? To vyjde na stejno. Stejně se všichni bojí. Chodí si s tou svojí pravdou po světě a tvrdí jak prý jsou tvrdí. Bojí se pravdy, která není tou jejich. Bullshit. Seru na vás!
Napsal HugoBugo
Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé okolní zdivo. Nemohl to vydržet. Napínal svaly. Švy saka, ve kterém čekal na autobus, praskaly, v obličeji brunátněl a nemohl, prostě nemohl zrakem opustit hypnoticky bílé stránky svého sešitu. Tak napiš něco!! Napiš už něco, křičel na sebe v duchu celým svým bytím. A nic. Čím víc se snažil, tím hůře to šlo. Tím křečovitěji se plazili brouci v jeho hlavě. Měl chuť vyzvracet je, pozabíjet, vzít brokovnici a vložit si ji do úst. Udělat cokoli, jen aby STOPnul tohle utrpení. Tohle křečovité… psaní. Jinak to nazvat nejde. Je to psaní a psaní. Ó, bože, jak jen se mu to slovo příčilo v ústech mezi zuby, jak ohýbalo jeho jazyk, jak drasticky vraždilo jeho tvůrčí myšlenky. Jak jen to slovo nenáviděl. Nenáviděl psaní, nenáviděl to všechno. Hloupé, staré sako po otci, komunistické pouliční lampy, drncající autobusy, celé to všechno nenáviděl… byl na tom závislý. Člověk nemůže milovat svou touhu. Touží, a proto miluje. Touhu lze jen nenávidět. Pozvedl pero a napsal: Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé zdivo…
Psal. Psal jako smyslů zbavený, jako by chtěl hrotem plnicího pera roztrhat svůj sešit na cáry, na pouhé cucky, které pak rozhází do kanálů. Když závěrečnou větu dokončil třemi tečkami … oddychnul si. Přišlo uvolnění, vysvobození, ráj a nirvána.
Miluje psaní…
Napsal HugoBugo
Seděl uprostřed parku na lavičce v tureckém sedu. Stromy kolem něj se ohýbaly jakoby pod tíhou jeho vzpomínek. Jeho bolesti. Vzpomínal. I lajkovi z oboru psychologie by to bylo jasné. Bylo to poznat z držení jeho těla, z každého napnutého svalu. Z mimiky jeho tváře. I když jeho vzpomínky byly radostné, bolely. Bolelo vědomí, že chvíle, kterým patří, už jsou pryč. Vzpomínal na dívku, na chvíle s ní strávené. Vzpomínal na nespočtené výlety do říše uvolnění, výlety do ráje, na procházky po tomhle parku, na věčné debaty o smyslu života, na polibky, na úsměvy, na rozchod!… Už je to pryč. Bolest v hrudi ho trhala na kusy, ničila jeho duši. Zkřivil přehrávaný úsměv, úsměv, který tolik cvičil pro všední svět, a po tváři mu skanula slza. Krvavá slza. Setřel ji bílým, hedvábným kapesníkem a překvapeně pohlédl na rudou skvrnu.
Zatočila se mu hlava. Co to má být? Co to má znamenat? Umírá? Celý svět se mu houpal před očima. Žaludek se bouřil, obracel. Nahnul se a zvracel. Zvracel tmavě rudou. Zvracel krev. Tutututu, vrrrr, vrrrr. 155, už vyzvání.
„ Muž… v parku… rychle…“
Zavěsil a padnul do bezvědomí.
„Utrpěl velkou ztrátu krve, nutná okamžitá transfúze.“
Už v sanitním vozu do něj pumpovali litry krve. Zdálo se, že čím více krve přijme, tím více jí zase ztratí. Bylo to nevyhnutelné. Musel zemřít. Krev mu valila úplně všude. Zvolna vytékala z ucha, z nosu, vracela se mu ústy. Už v parku měl pocit, že se pomočil, ale jeho kalhoty zbarvila červená. Všude. Všude jen kaluže krve, na jejichž hladině se utvářely sraženiny. Opakovaně ztrácel vědomí, jen chvílemi se probouzel, aby zase mohl upadnout do kómatu. Oči se mu zalily rudou. Zalykal se krví.
NEMOCNICE
„Vemte ho ihned na sál. Co se stalo?“
„Nevíme, krvácí ze všech tělních otvorů. Jestli to takhle půjde dál, dlouho už žít nebude. Dostal transfúzi –něco kolem dvou litrů krve, ale stejně tolik, ne-li víc už ztratil…“ Tma.
Včera – v pátek 30. září 2011 – zemřel na operačním sále v okresní nemocnici básník a žurnalista Lukáš Vendy. Operující lékař konstatoval smrt na čtyři hodiny patnáct minut. Náš zdroj nám vypověděl, že zmíněný Vendy vykrvácel z lékařům dosud neznámých příčin. Předběžně to vypadá na těžké poranění srdeční tkáně.
„Těsně před smrtí zemřelý řekl: „Mé srdce krvácí. Už dál nesneslo tu bolest…““ vypověděla jedna ze zúčastněných sester.
Napsal HugoBugo
Už zase do školy. A pak zase ze školy. A do školy, ze školy. Už je to docela trapné!!! Ach jo, asi jsem blázen. Povídám si tady pro sebe, jen proto, že se nudím. Ty cesty busem do školy mohou zabíjet. Nuda je nebezpečná zbraň! Jo, jo, měl bych se zamyslet nad svým duševním zdravím. Pátá řada u okna. Napravo, hned za prostředními dveřmi. Výborná pozorovací pozice. Aspoň, že můžu sledovat ty lidi. Jediná zábava, co mi zbývá? He, jeden chlápek nalevo se dloube v nose! Zastávka Nádražní…
Teprv? Boha! Ta dívka, co teď nastoupila… no to mě… ok nebudu sprostý. To je krása. Tak s tou bych klidně měl děti. Zdálo se mi to, nebo se na mě opravdu letmo podívala? Druhá řada nalevo, v uličce, otočené sedadlo, správně, ať mám na tebe hezký výhled. Bože, jen si představ mít takovou dívku! Až se mi z toho postavil. Ona se fakt pousmála! To snad není možné. Jakoby reagovala na všechno, co si pomyslím. Jakoby četla moje myšlenky!! Nádhero nebeská! Dívá se po mně. Přesně tak – udržuj oční kontakt. Musíš zlehka, ale zároveň jí dát najevo, že tenhle pohled, ten je jen pro ni 
. Ona se mnou snad flirtuje! Úplně jako by mě svlíkala očima. Děkuju, bože, děkuju. Další kouzelný úsměv na její tváři. Tak schválně, soustřeď se.
JESTLI MĚ SLYŠÍŠ, ZAMÁVEJ NA MĚ.
Nic se neděje, no jasně – hloupý nápad, ani Superman neumí číst myšlenky. Oooukej, pokračuj. Anebo ne, stejně je to na nic. Přijde zástavka U Jabloní, já vystoupím a půjdu do školy jako každý nudný den. Můj nudný, bezvýchodný život bude pokračovat a už ji nikdy neuvidím. Kašlu na to. Sklopil jsem oči a je to za mnou. Ne, nevydržím to. Musím se podívat. Je posmutnělá, no jasně. Bez důvodu jsem to utnul. Čert to vem!!! Úsměv prosím. To je ono. Ale nechci, aby to takhle skončilo. Chci, aby ses zvedla a přišla mě políbit, protože já – bůh ví, že mluvím pravdu – nejsem dost odvážný. Chci ti dát své telefonní číslo. Chci, abys na mě nezapomněla. Do pekel, já chci, aby to trvalo věčně…
Dívka v druhé řadě vstala a šla si sednout k mladíkovi sedícímu hned za prostředními dveřmi.
Ty vážně slyšíš, co si myslím?
„Přesně tak,“ řekla a jemně ho políbila. Jemné políbení se prodloužilo a proměnilo v dlouhý vášnivý polibek. Z reproduktorů se ozvalo: „U Jabloní, příští zastávka Nemocnice.“ Dveře autobusu se otevřely a houfy studentů spěchajících na začátek vyučování se cpaly ven. Když se za nimi dveře zase zavřely, uvnitř nezůstalo mnoho cestujících. Nějaký pán ve starém klobouku s koženou brašnou v ruce, postarší paní s holí a nákupní taškou v klíně a dva mladí lidé v páté řadě, hned za prostředními dveřmi. Vášnivě se líbali, nezajímali se o okolní svět…
Napsal HugoBugo
Seděla za pultem a se znuděným výrazem koukala na nápis: „TOALETY“. Ambiciózní, krásná šestadvacítka a už dva roky trčí zde: na Benzině, dva kilometry severně od Prahy a prodává pupkatým řidičům nákladních vozů po litrech naftu. Takhle si svou budoucnost na výšce nepředstavovala. Myslela si, že vystuduje, dostane titul a potom už se k ní penízky jenom pohrnou. Tohle? Tohle si nepředstavovala ani v těch nejčernějších nočních můrách.
U trojky zastavilo nablýskané audi a zpoza jeho volantu se vysoukal mladík – asi pětadvacet – s uhlově černýma vlasama a uhrančivýma očima. Na ramenou si nesl sako od Steilmanna a na tváři samolibý úsměv. Celkem fesák – bohatý zjevně.
„Jo, někomu asi práce vyšla podle plánů,“ poznamenala si jen tak pro sebe.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„No dobrý, dobrý, tak kolik tam máme?“
„Mám tam čtyřicet litrů devadesát pětky Natural.“
„Trojka?“
„Jo jo, na trojce. A ještě jedny jahodové žvýkačky.“
„A jaké byste chtěl?“
„Durex.“
Vrhla na něj nechápavý pohled.
„Jsou pro mou přítelkyni. Víte, ona strašně ráda žvýká,“ vysvětloval pomalu spalujícím, svůdným tónem.
Alespoň nějaká odlišnost v tom bezedném moři nudných a nezajímavých zážitků, pomyslela si.
„Opravdu? Já taky velmi ráda žvýkám,“ pronesla s nevinným výrazem a nahnula se nad pult, tak aby měl krásný a ničím nerušený výhled do nitra jejího výstřihu.
„Nepovídejte.“
„No ano, a zrovna bych si jednu žvýkačku dala,“ řekla a zřetelným, vyzývavým gestem, které mohlo znamenat jen jediné – nabídni mi, jesltli na to máš – posunula krabičku prezervativů směrem k mladíkovi. Uchopil ji, strhl pohled z jejího poprsí a začal se zabývat jejím otevíráním.
„Jak se to jenom, kruci,“ zaklel nad marným pokusem krabičku v celofánovém pouzdře roztrhnout.
„Mohla byste?“ Pousmála se nad komikou situace a vzala mu krabičku z rukou. Jediným zkušeným pohybem ji otevřela. Poté zastrčili závoru na dveřích benzinového krámu a odebrali se do jejích komnat (zatáhli žaluzky).
„No a takhle nějak, synku, jsi vznikl ty,“ řekl táta klukovi nad sklenicí mléka.
Napsal HugoBugo
Z kapsy vytáhla růžové pouzdro ve tvaru slona. Celé bylo vyrobeno z odolného plastu a původně sloužilo na ochranu rovnátek. Dnes již nosila rovnátka fixní (v nichž vypadala tak (!) strašně). Z těch původních jí zbylo akorát tohle hloupé a dětinské pouzdro. Když jej otevřela, objevila na dně malou, kovovou žiletku. Tak malý, a přesto tak nebezpečně vyhlížející nástroj. Jakmile ho uviděla, rozbušilo se jí srdce – strachem i vzrušením. Adrenalin se jí přímo vehnal do žil. Konečně se dočkala. Pomalu uchopila žiletku třesoucíma se rukama. Sama sebe zhypnotizovaně pozorovala, jak ji chápe mezi palec a ukazovák levé ruky.
Třeštila oči na ten kousek plechu, jakoby představoval vše, po čem kdy toužila. Celá se chvěla vzrušením. Teď se to stane. Teď to přijde. Krátce se řízla do pravého předloktí.
Účinek se dostavil téměř okamžitě. Bodavá, pronikavá bolest. Teplá, nepřirozeně tmavá tekutina vytékající z rány. Zadostiučinění. Vysvobození! Odplata!!! Pokora jí prostoupila celým tělem. Užívala si ji. Zažívala snad nadlidskou rozkoš. Ta slast!
Její touha se blížila vrcholu. Řízla se ještě jednou. Ještě jednou. A naposled. Výstřik!
Leží na betonovém place dětského hřiště za panelovým domem, kde už tři roky bydlí sama se svou matkou. Byt č. 23. Na sobě má krátkou džínovou sukni a úplou blůzku růžové barvy se třpytky. Rovné blonďaté vlasy, výrazné nalíčení. Průměrná dvanáctka. Leží na betonové zemi a prožívá svůj první orgasmus. Z pravé ruky jí silnám proudem stříká krev.
