Archive

Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Prosinec 2010.

Pro

31

PF 2011

Napsal HugoBugo

Všem svým čtenářům (i nepravidelným) přeji do nového roku mnoho úsměvů a pohody s přáteli.

Váš Hugo Bugo

Pro

30

Skutečná pohádka

Napsal HugoBugo

Znám kluka, co zná jinýho kluka, kterej zná kluka s přezdívkou Paleta. Paleta po jisté údobí svého života trpěl nemocí, kterou já sám trpím už delší dobu, ale až teprve nyní jsem se dohledal jejího názvu. Tou nemocí je prostata. Budu vám vyprávět příběh z této inkriminované doby. Paleta byl na táboře s tím klukem, co ho zná ten „můj kluk,“ který tam mimochodem také byl. Už od prvního dne se dělo něco divného. Hrála se hra, účastníci měli za úkol alespoň půl hodiny sedět bez hnutí. Kdyby vás cokoli svědělo na prdeli, máte smůlu. Uběhl nějaký čas, uběhla celá půl hodinka a většina lidí úkol splnila s vyznamenáním. Někteří se drbali na zádech, někteří jinde a Paleta jen tak mimochodem poznamenal: „Musím chcát.“

Běžel čas a šlo to takhle dál. Hrdina našeho příběhu se stal hrdinou opravdovým. Kdokoli kdykoli totiž potřeboval vyprázdnit útroby své, dal to najevo slavnou větou: „Musím chcát.“ Už téměř ke konci letního pobytu s kamarády Paleta uskutečnil svůj rekord. Během půl hodiny okupoval táborové pisoáry celkem dvanáctkrát!! Byla už noc a on jakoby měl místo močového měchýře bezedný hrníček. Jenže co teď? Příšerná noc, příšerná tma přece nepůjde ven sám.

„Hoši, pojďte se mnou někdo na záchod. Tam je strašná tma, já nemůžu sám.“ žadonil úpěnlivě své spolubydlící. Jakoby mluvil do záchodové mísy (i to už vyzkoušel – žádal boha Močáka o milost).

„No co, tak to udělám tady… do flašky!!“

„Vole, neblbni, ještě si ho ohneš,“ zažertoval jeden z jeho kamarádů, nedbaje hrozby, kterou představovala plastová láhev vytažená z police a která se začala plnit nechutně páchnoucí tekutinou.

Ubytovací jednotky měly dvě dvoupatrové postele, komodu s policemi a jeden malý stolek, na kterém hrálo její osazenstvo poker o bramborové lupínky. Ty ležely otevřené taktéž na stolku. Z horní postele patřící Paletovi se jen ozvalo: „Ty vole, to nějak tlakuje!!“ Karty, chipsy, postele a dokonce ani hráči neunikli potřísnění.

Pro

28

O oklepávání

Napsal HugoBugo

Dokážu si barvitě představit, že mnozí z vás, poté co spatří název tohoto článku, si řeknou: „Tak tohle číst nemusím,“ ale nemějte strach. Nejedná se o žádné oklepávání mužských genitálií u pisoárů ani nic podobného. Jedná se o oklepávání sněhu z bot. Na tento zajímavý poznatek mě přivedl kamarád z Fulneku (ano k předchozímu článku mě také tak trochu ponoukl on, holt má inspirace nečekaně nevězí ve vnadných děvách, nýbrž v přemýšlejících lidech). Řekl mi: „Všiml sis také toho prazvláštního pazvyku lidí, že vždycky jak vylezou z té břečky třeba na přechod, oklepou si ji z bot, přestože je to naprosto zbytečné, neboť o pár metrů dál do toho sněhu zase zalezou? Je to zvláštní, ale já sám to dělám. Strašný zlozvyk.“ A je to tak. Od té doby to pozoruju nejen na sobě, vždy když vylezu na vozovku a na mých prošmajdaných farmářkách zůstane třeba jen trochu sněhu, vím, že to oplývá zbytečností, nicméně ten divný pocit mi nedá a musím si boty oklepat….

Pro

25

Vánoce…

Napsal HugoBugo

Ano, rozhodl jsem se až skoro k takovému blogerskému klišé – psát o Vánocích, v době Vánoc. Abych ale pravdu řekl, mé rozhodnutí není až tak zcela rozumné a správné –  nevím totiž, co bych o nich mohl napsat. Je to pravda. Všichni všechno víte, všichni všechno znáte. Nerad bych se opičil a hloupě předváděl vyjmenováváním toho, co jsem dostal, jak jsem s tím spokojen, NE. Tímhle směrem můj web nesměřuji.

A tak nevím. Když se na to zpětně podívám, každým rokem jsou ty Vánoce méně Vánocemi. Můj otec zakusil jeden Štědrý večer v prostorách vojenského, cvičného tábora. Říkal mi, že si tehdy uvědomil, jak všední a obyčejný ten 24. prosinec je. Nijak se neliší ode dne předchozího, ani následujícího, ani žádného jiného. A s přibývajícími školními nároky si to začínám uvědomovat také. 22. prosinec = písemnice… Však ale vy to znáte. Člověk myslí na školu, místo aby myslel na Vánoce, na nakupování dárků, pečení cukroví, zdobení stromku, kuchání kapra EhmToCtačí…

Pro

21

Nemám rád

Napsal HugoBugo

Nemám rád lidi, co se mračí.

Nemám rád lidi, co vystupují z řady.

Nemám rád lidi, co se učí,

co skrývají své vady.

Nemám rád lidi, co nechají se vláčet vlastními cíly,

co nebojují se zbytečnými kily.

Lidi co osočují jiné.

Nemám rád lidi, co kradou herní konzole.

Kohože to mám rád?

Pro

19

Proč?, Jako švýcarské hodinky, Slavný…

Napsal HugoBugo

Také vám uniká smysl toho všeho? Vezměme si pečení. Máte dvě možnosti (obě zahrnují cestu do obchodu). Buďto si nakoupíte mouku, vanilkový cukr, přísady pro různé krémy, piškoty a jiné ingredience, nebo si koupíte cukroví už hotové. Neznám snad nikoho, kdo by se uchyloval spíše k té druhé variantě. Proč? Vlastní výroba… To vám opravdu o to tolik jde? Chcete vlastní cukroví? Namelte si mouku, podojte vlastní krávu, vychovejte vlastní slepice, pěstujte vlastní obilí… Až tohle všechno uděláte – Gratuluji Vám!! Máte vlastní cukroví. Všechny suroviny, které koupíte, už jsou přeci napůl hotové výrobky a vy je jen poslepujete k sobě. Proč za někoho dodělávat jeho práci? Proč už si to cukroví nekoupím hotové rovnou? Diskutoval jsem s mnohými na toto téma a častým opozičním argumentem mi bylo, že to „domácí“ je přece lepší. A je to opravdu tak? Nebo je to jen o zvyku? Co je pravda a co skutečnost?

Pokud budete mít někdy cestu do Fulneku, postavte se deset minut před sedmou hodinou ranní na jednu z těch mála autobusových zastávek, co jich tam je (která z nich to přesně je, bohužel nevím) a počkejte pět minut. Spatříte něco nečekaného. Přesně v šest hodin padesát pět minut čistého času, ani o minutu dřív, ani o minutu později, kterýkoli pracovní den kolem vás projde dívka s mobilním telefonem u ucha a jde dál a dál…

Zaměřte se na fotografii před sebou. Po chvíli si jistě povšimnete, že je na ní něco divného, že se v ní nachází nějaký červený čtverec, který by tam ve skutečnosti neměl být. Zaměřte se na pole, které vymezuje tento ČČ (Červený čtverec). Po chvíli si jistě povšimnete (nebo také ne), že se jedná o zimní čepici. Co to asi může být? Proč to tady ten pomatený autor tohoto zvláštního blogu dal? Je to velice prosté. Jedná se o fotografii z filmu Babylon A.D. s úžasným Vin Dieselem. Možná si někteří vzpomenete, jak se v Porubě před pár lety tento film natáčel. Jedná se totiž o čepici nasazenou na hlavu bratrovu. Ano!!! Mám slavného bratra!! Já sám také dostal honorář za menší komparzovou roli v tomto filmu a jistěže bych se rád pochlubil, jak jsem slavný, ale ať se snažím, seč mi síly stačí, neumím se v těch černých siluetách vyznat… :( snad příště

Pro

11

Už zítra!!

Napsal HugoBugo

Pro

9

Já tam byl

Napsal HugoBugo

http://www.youtube.com/watch?v=aghMRTJqtpY

Pro

8

Lavička uprostřed pole zmrzlým sněhem potažená

Napsal HugoBugo

Sedím na ní,

zadek mě studí

a koukám na ty davy lidí,

co se mi v hlavě rojí.

Chodí sem a tam.

Nejprve přijde starší pán,

pozdravím jej vřelými slovy,

on mi však neodpoví.

Nikdo neodpoví.

A už se to tu valí,

všechny ty lány polí,

zasraní voli,

jedním tahem skolí.

Přišel jsem po pěšince,

teď táhne se tu silnice.

A přijdou chataři

a postaví si chatičky

a chaloupky

a boudičky

pro pejsánky

a postaví si baráky

i paneláky.

Ze silnice

ulice

a když poštěstí se,

bude i náměstí.

Hle, tu obchod, támhle

hned vedle

nám Globus postaví.

Proč? To nikdo nepoví.

Teď už nechodí se na chviličku

posadit se na lavičku,

pokochat se lány polí.

Teď nakupovat se chodí.

Lidé přece právo mají,

mít co chtějí.

Zboříme jim baráky.

Zboříme i paneláky.

Postavíme shopping park.

Na co bydlení,

když kde nakupovat není?

Teď není kde přespat,

můžem celou noc jen nakupovat!

Pro

5

Pohádka na dobrou noc

Napsal HugoBugo

Žil, byl jednou jeden starý, moudrý král, i žila, umřela jedna jeho věrná, moudrá královna. Král nad hrobem jejím žalem uvzlykav se k řeči té:

„Královno má, ty, jež jsi navždy pohltila srdce mé,

co bez tebe si počít mám?

Jak starati se o zemi svou sám?

Zde, nad tvým hrobem ti přísahám,

že srdce své jiné nezaprodám.

Ale jak bez syna, bez dědice sám,

vládnout mám?

Tu zjevil se králi obraz ženy milované i pravil:

„Ty to zvládneš!!“ A zvládl…


„Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.“ Jan Werich