Archive

Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Říjen 2011.

Říj

30

Napsal HugoBugo

Toho rána se zrovna po okolí převalovaly obláčky husté nepoddajné mlhy. Zrakem dokonale neprostupná zástěna před vnějším světem. Přišla do školy o hodinu dřív (ne, že by se jí zrovna chtělo), a tak se z prázdné třídy vykradla s dřevěnou stoličkou. Teď tady sedí, na střeše školní budovy, sedí na dřevěné stoličce, otráveně hledí do bílé tmy a pokuřuje Černýho Dana. Na střechu se dá dostat z okna jedné chodby ve čtvrtém poschodí, stačí jím nepozorovaně prolézt ven a nikdo nic netuší. Celou noc nespala a teď ke všemu ještě tohle. O celou hodinu dřív ve škole, zabitá hodina, hodina chybějícího spánku…
Náhle se otočila. Nedokouřená cigareta zasyčela, když dopadla do louže dešťové vody v prohlubni nedokonalé střešní krytiny. Popraskané dřevěné okenice jen zaskřípěly a už se na střechu oknem dral její třídní učitel. Vyvalila oči, protože by zde čekala každého, jen ne jejího „dokonalého,“ vždy dodržujícího veškerá pravidla, nikdy by tady nečekala svého uzavřeného, vždy kultivovaného třídního učitele, Miroslava Kartouze.
„Škoda cigarety, Aničko. Co tady dneska děláš tak brzo?“
„Ále, zapomněla jsem, že dnes máme na devět, to se mi stává v jednom kuse, pane učiteli,“
odpověděla upřímně zaskočená učitelovou nenadálou přítomností. Mgr. Miroslav Kartouz zcela určitě klamal svým dojmem dokonalého vzorňáčka a v porušování pravidel rozhodně nebyl začátečníkem, protože přišel plně vybaven podobnou dřevěnou stoličkou, jakou si přinesla i ona, obkročmo si na ni sedl a z vnitřní kapsy své bundy vytáhl krabičku cigaret. První nabídl Anně, pak si sám jednu vytáhl a oběma zapálil.
„Víš Ani já si s tebou strašně rád povídám,“ řekl učitel a na chvíli se odmlčel. Anna jen nevěřícně pozorovala jeho vroucné chování. Poté pokračoval: „Vždycky jsi ke mně taková upřímná, hodně věcí se od tebe dozvím. Jak to teď vůbec máte ve třídě? Všechno v pohodě?“
„Samozřejmě, pane učiteli, jako vždy. Ve třídě všechno oukej. Ale, co já vím, já mám teď dost osobních problémů a třídě jsem se tak trochu vzdálila.“
„Ale, nepovídej.“
„Ne, nechci vás tím zatěžovat.“
„Jen mluv, pokud to tobě nevadí,“ přesvědčoval ji Kartouz.
„Celou noc jsem dneska nespala. Víte, rozešla jsem se s přítelem, já vím, teď si asi říkáte, co jiného taky může trápit holku v mých letech, já vím, že takhle vy to vidíte, ale pro mě to opravdu hodně znamenalo. Byl to můj první vážný vztah a teď je to všechno fuč… Já nevím, je to takový divný pocit. Ale, jak jsem řekla, nechtěla bych vás tím zatěžovat, vůbec si s tím nedělejte starosti. To je moje věc.“
„Dobře, jak myslíš,“ odpověděl a dál se tím už nezabývali. Chvíli jen tak mlčky seděli, když tu zničehonic učitel propadl v hysterický pláč. Mezi vzlyky bylo slyšet něco jako: „Mně se teď taky rozpadá vztah. Všechno to jde do kopru… Osm let spolu a teď tohle… Nechápu to, našla si někoho jiného… Osm let jsem kvůli ní nekouřil. Vidíš to, co teď dělám? Po osmi letech jsem si zase zapálil… sedím tu na střeše školní budovy se svou náctiletou žačkou a kouříme… Ale co, čert to vem. Mně už je teď stejně všechno jedno,“ narovnal se, utřel si uslzený obličej.
Chvilku Anna uvažovala, zda se to hodí, nebo jestli jí to nepřitíží. Nakonec si řekla, jako její třídní – „čert to vem“ a vytáhla ze své brašny láhev domácí slivovice, kterou vždy nosila při sobě pro případ nouze.
„Nate, pane učiteli, napijte se,“ řekla, podala mu láhev. Ten ji zkušeně otevřel a naráz vypil skoro polovinu – další zajímavé překvapení.
„Děkuji, Aničko, vážím si toho, že tu se mnou ještě sedíš. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Manželka se včera odstěhovala a asi mě to sebralo víc, než jsem očekával. Možná jsem si měl vzít den dva volno. Achjo,“ povzdechl a opět si mocně přihnul z láhve. Anna mu ji raději vytrhla z rukou – nerada by ho nechala se opít a vyhodit ze školy za alkohol v práci. To by mu tak ještě scházelo.
„Tohle mívám na celý týden, pane učiteli,“ upozornila ho.
„A vůbec, proč mi netykáš? Já jsem Mirek,“ učitel zašilhal a podal jí ruku. Anna jen velice opatrně potřásla nabízenou pravicí, hned poté ji šokovaně stáhla zpět. „Mirek“ si zapálil další cigaretu.
Tykat, mu rozhodně nebude, ale je fajn, že si s učitelem teď tolik rozumí. Jen, aby se nedozvěděl, jak je to s tou její neprospanou nocí. S Mirkem teď mají skvělý vztah bez všech problémů. Ha! S Mirkem… jak příhodné. Každopádně její kluk ji stoprocentně miluje a ona jeho. Nespala… protože propadá z matematiky. Z předmětu magistra Miroslava Kartouze.

Říj

24

Napsal HugoBugo

Do schodů funět

Na telku čučet

Pozvolna chátrat

Poslepu po brýlích pátrat.

Tři vlasy šedivé

Už se viklají

V Kauflandu lenivě

Ceny klesají.

 

Autobus nečeká na lidi o berlích

Láska má životní leží na posteli

na lůžku posmrtném, v rakvi dubové

hřbitov místo mé putovní, not love.

 

Pozdravit vrátného, zapálit svíčku,

očistit náhrobek, položit kytičku.

K večeru sedět u ulic

A ronit slzy nemajíc

Koho obejmout.

 

V ruce nůž a před sebou kytice

Mramorový náhrobek a na něm svíce

Plamen již dohasíná, záhrobně plane

A já vím, že dnes se to stane

 

Krvavá kapička na mramor spadne

Svatební šaty, milostné lože,

Bijící srdce, krvavé nože.

Červená bílá v jednotu splyne

 

Červená bílá, egyptská koruna

Krví a potem v jednotu spojena.

Říj

12

101.

Napsal HugoBugo

Sedět a pozorovat všechny ty znuděný ksichty kolem. Skvělý večer. Sedět a čumět na to svý „štěstí.“ Kouknout se mu do tváře a říct mu: „jdi do prdele.“ Tomu říkám vyhrát jackpot. Chytit sportku. Setřit los. Sázení na koníčky. Kouknout na to svý dubový štěstí za pět kilo a nechat ho trávicím traktem procestovat do žil. Zahřát se jím, protože to je jediný štěstí, co mě dneska večer zahřeje. Toužebným pohledem pozorovat ty žhavé rty a nechávat se dobrovolně týrat. Jen si tam tak stojí, přehýbá mikrofon, flirtuje, svádí… ho.. Vysmívá se mi. Ty její rty mě dráždí, šikanuje mě svým pohledem a nutí mě přemýšlet o věcech, ke kterým stejně nikdy nesvolí. Šikana, to je to správné slovo nové doby. Whiskey, viceroysky a ňaký ten blůůůůz. Parta přátel, co nikdy nezklamou… ve zklamávání. V nezájmu, v umělých úsměvech, propitých dnech i nocích. Nakonec tě vždycky opustí. Rozejdou se, ty stejně tak. Najdeš si jinou partu a utvoříte další… „GANG.“ Pif, paf! Pche! S nadějí na šuk propiješ se k ránu a místo v hřejivé posteli, skončíš s hlavou v záchodové míse a chutí mentholových zvratků v puse. Bingo! První cena: poukaz na jednodenní ubytování v luxusním hotelu – Svinov Bridge i se snídaní do postele. Terno první třídy. A jedeme dál. Ranní vstávání, každodenní rozcvička a k snídani koňská dávka aspirinu. Vytvořit si teritorium a smát se těm lidem, co jej se strachem v očích obchází. Nebo se znechucením? To vyjde na stejno. Stejně se všichni bojí. Chodí si s tou svojí pravdou po světě a tvrdí jak prý jsou tvrdí. Bojí se pravdy, která není tou jejich. Bullshit. Seru na vás!

Říj

10

Narozeniny

Napsal HugoBugo

Narozeniny

Znamenají sedět doma sám, bez viny

Bez vína a bez dřiny

Pro cokoli líný.

Tak trochu jiný.

 

Sedět doma sám

Bez vína, bez alkoholu

Spadnout ze dna dolů

 

Sedět doma sám

S opravdovou pistolí v ruce

A airsoftovou kuličkou v zásobníku

po dalším nudném roce

vzít za kliku

dveří do jiného světa

do světa dam

sedět doma sám.

 

Dveře opět zamčeny

Dvakrát a k tomu na závoru

Narozeniny, nenarozeniny

Já se tam snad nedostanu.

Říj

8

Děkuju

Napsal HugoBugo

…všem děkuju za přání k narozkám, že jste si udělali ten čas, přečetli si, kdo všechno na fejsu má dnes narozky a spamovali mi zeď stokrát čtenými slovy „vše nej“ a OPRAVDU mě mrzí, že u poloviny z vás ani nemám ponětí, kdo jste a odkud vás znám. VÁŽNĚ děkuju, jste FAKT fajn, lidi.

Říj

7

Napsal HugoBugo

Umě jsem předstíral studijní horlivost,

žádná křeč, či jiná faleš.

Herec – toť mé postavení, má superschopnost,

toť mé: „Foreste, běž!“

 

Znale obhlížíc neznámé vzorce,

důležitě protahujíc tvář,

přemýšlím nad tím, co je to za proporce

lidí přede mnou. JSEM DOBRÝ LHÁŘ!

 

K řešení testu poslouží papírek

v dlani dokonale schovaný.

To jsem já! Král Kamínek –

neobjevitelný.

Říj

3

Napsal HugoBugo

Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé okolní zdivo. Nemohl to vydržet. Napínal svaly. Švy saka, ve kterém čekal na autobus, praskaly, v obličeji brunátněl a nemohl, prostě nemohl zrakem opustit hypnoticky bílé stránky svého sešitu. Tak napiš něco!! Napiš už něco, křičel na sebe v duchu celým svým bytím. A nic. Čím víc se snažil, tím hůře to šlo. Tím křečovitěji se plazili brouci v jeho hlavě. Měl chuť vyzvracet je, pozabíjet, vzít brokovnici a vložit si ji do úst. Udělat cokoli, jen aby STOPnul tohle utrpení. Tohle křečovité… psaní. Jinak to nazvat nejde. Je to psaní a psaní. Ó, bože, jak jen se mu to slovo příčilo v ústech mezi zuby, jak ohýbalo jeho jazyk, jak drasticky vraždilo jeho tvůrčí myšlenky. Jak jen to slovo nenáviděl. Nenáviděl psaní, nenáviděl to všechno. Hloupé, staré sako po otci, komunistické pouliční lampy, drncající autobusy, celé to všechno nenáviděl… byl na tom závislý. Člověk nemůže milovat svou touhu. Touží, a proto miluje. Touhu lze jen nenávidět. Pozvedl pero a napsal: Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé zdivo…

Psal. Psal jako smyslů zbavený, jako by chtěl hrotem plnicího pera roztrhat svůj sešit na cáry, na pouhé cucky, které pak rozhází do kanálů. Když závěrečnou větu dokončil třemi tečkami … oddychnul si. Přišlo uvolnění, vysvobození, ráj a nirvána.

Miluje psaní…


„Žití, to je největší umění na světě, neboť většina lidí pouze existuje.“ Oscar Wilde