už nejde vrátit zpět.

A co řeklo se,

už nezměním ani stovkou vět.

Vím, že už tě neuvidím,

že už nenecháme splynout,

a přece sním,

a přece – nejde zapomenout.

Je to mistr převleků a překrucování.

Jaký je život? Vlastně nemám zdání,

je to ruka, co zfackuje tě znenadání.

Je to děvka, co když zaplatíš, nevíš jestli dá.

Je to kov, co když kuješ, tak se nepoddá.

Je to druh osamělého druha,

různobarevný je jako duha.

Sto, sto různých sil na sto různých částí ve tvém těle tlačí.

Jak jednoduché, zdá se, pouhá dvě slova stačí.

A přece tak těžké.

Tak neskutečně těžké.

Tak, tak, tak, tak, tak, tak, tak…

Jako když mluvím bez jazyka -

huhly, huhly, huhly.

Jak milenka, co se mě nedotýká,

radši bych prošel uchem jehly.

A přece musím.

Říct ti, že to končím.

Úsměv měsíci.

Daleko odtud, kilometr tisící.

V posteli s jiným… šuká.

Stála tam a nad ní obloukový most.

Žena! Růže, píseň, kost.

Žena s růží mezi stovkami žen.

Mouline Rouge, bez Moulin.

Žena a růže, růže a žena.

Jméno její – Růžena?

Růže na

náměstí koupená.

doprovázeno nesnesitelným puchem.

Letí hovno, letí, letí

a nikdo nemá ponětí,

kam vlastně doletí.

Zemřel horník. K večeru už se schylovalo, zvedl se z židle, co na ní seděl u piva v Harendě kousek od domova. Chytl za kliku černou od uhelného prachu, sklopil ušmudlané prkýnko, stáhl gatě na kolena a pustil se do práce. Nešlo to.
„Nevadí, však já si počkám.“
Ale ani po čtvrthodině usilovného snažení se nedočkal.
„Tož kurva,“ řekl s odhodláním, chytl se dlaněmi za kolena, nahnul se a zatlačil.
Nic.
Prsty obepnul kolem obou čéšek, napnul svaly.
Nic.
Křečovitě si svíral kolena, zapojil snad všechny svaly v těle, na spánku mu naběhla žíla, ale stále
Nic.
Zhluboka se nadechl a pustil se znovu do úkonu. Nedá se. Teď už to nevzdá. Z hrdla se mu derou tlumené výkřiky, vzdechy, barva jeho obličeje se mění z tmavě rudé na fialovou. Tváře se mu dmou, v boulících se očích, zračí se nekonečné soustředění a vůle jít dál. Napětí prochází celým jeho tělem, chytá se ho třas, mezi – teď už nijak netlumenými – výkřiky kleje, jak jen umí, sklání se a buší pěstmi do země. Když už se zdá, že dnes zanechá záchodovou mísu prázdnou – je venku. Vítězoslavný výkřik, agónie, euforie. Narovná se na prkýnku a podívá se dovnitř toalety – to bude macek – ve vodě, na dně záchodové mísy se ještě svíjí a z posledních sil tluče horníkovo srdce…
„Tak, pánové, Karel zemřel,“ povídá horník kamarádům u piva.
Po chvíli nenuceného ticha se ozývá v obličeji kulatější horník: „Co ho zabilo?“

„Hovno.“

do písemky nenapsat ni řádku.

Chci se chovat nesmyslně.

Mé srdce touží skončit na dně.

Chci, chci, chci…

Chci skončit bez majetku.

Chci zapomenout na vlastní matku.

Chci běhat po ulici.

Chci, chci, chci…

Chci svou hlavu pod palicí.

]]> http://hugobugo.hys.cz/2012/01/13/731/feed/ 2 http://hugobugo.hys.cz/2012/01/08/723/ http://hugobugo.hys.cz/2012/01/08/723/#comments Sun, 08 Jan 2012 08:38:43 +0000 HugoBugo http://hugobugo.hys.cz/?p=723 Vždy, když k večeru ulehám do osamělé postele, mám naléhavou potřebu popadnout telefon a volat. Volat a rozmlouváním odvolat tu tíživou samotu z mé prázdné postele. Vyhnat ji zbytečným tlacháním s kýmkoli o čemkoli, ale mé nulové odhodlání a nekonečně mlčící telefon jsou mi svědky, že dnešní svět není utvořen pro zahánění samoty. Dnešní svět je stvořen snad pro všechno, nejvíc však pro osamělou duši. Tak to vnímám já! H.O.U.G.H.

Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!

Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka