Led
13
Mám chuť chytnout se něčího zadku,
do písemky nenapsat ni řádku.
Chci se chovat nesmyslně.
Mé srdce touží skončit na dně.
Chci, chci, chci…
Chci skončit bez majetku.
Chci zapomenout na vlastní matku.
Chci běhat po ulici.
Chci, chci, chci…
Chci svou hlavu pod palicí.
Led
8
Vždy, když k večeru ulehám do osamělé postele, mám naléhavou potřebu popadnout telefon a volat. Volat a rozmlouváním odvolat tu tíživou samotu z mé prázdné postele. Vyhnat ji zbytečným tlacháním s kýmkoli o čemkoli, ale mé nulové odhodlání a nekonečně mlčící telefon jsou mi svědky, že dnešní svět není utvořen pro zahánění samoty. Dnešní svět je stvořen snad pro všechno, nejvíc však pro osamělou duši. Tak to vnímám já! H.O.U.G.H.
Pro
28
V zemi předaleké a přeširoké, za zemí dalekou a širokou, plnili lidé vodojemy Coca-Colou. Coca-Cola jim tekla z vodovodních kohoutků. Chlempali ji přímo z chrličů. V kašnách na náměstích blýštila se Coca-Cola. V kanálech tekla slaďoučká, přenádherně černá tekutina. I záhrady se zalévaly Coca-colou. Všude byla Coca-Cola.
Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!
Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka
Pro
25
Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic. Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…
Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…
Pro
19
Stary dobry pribeh pravi
kdyz clovek neni zrovna sravy
staci pouze zeli si dat
a hned bude jak medved srat.
Pro
19
Nemuzu jist
nemuzu spat
nemuzu nic
co bych tak rad
nemuzu lhat
nemuzu se ani smat
zustanu sam lat
az i prestane mi stat
Pro
19
Nemuzu spat
vrtim se v posteli
chmury mne tryzni
nemam se rad
kdysi jsme lezeli
spolu – ve spolecne prizni
nemuzu spat
mleko uz dopijim
a mohu jen litovat
ze samotu s tebou nesdilim
nemuzu spat
me srdce zizni
nemam se rad
sam ve straslive tryzni…
Pro
6
Vyblít
Ten pocit
Nevědění
Samoty
Ten pocit kuropění
Bezvýsledné roboty
Nehledat smysl
Nepokoušet se
Bezvládně ležet
Zabít se
Sníst vlastní mozek
Pro
5
Před týdnem jsem oslavil své sedmnácté narozeniny. A když se za sebou ohlídnu, z týdne se stane měsíc, dva a za celé ty dva měsíce mého přesně vyměřeného času zde se nic nestalo. Kdybych porovnal sebe před dvěma měsíci s mým vlastním já, jak vypadá teď – nepoznal bych ta dvě dvojčata. Nerozeznal bych vejce od vejce jiného. Lidi kolem mě se mění, ale já si tu jen oddýchal pár zasraných okamžiků a až za rok budu psát o tom, že jsem před týdnem oslavil osmnáctiny a napíšu, že se nic nezměnilo, že vám to píše stále ten samý ohraný ksicht – bude to pravda.
Náctileté blondýnky a náctiletí blonďáčci si myslí, že když napíšou pár poznámeček ze svého ztrápeného života do svého deníčku, a že když to zveřejní na svém blogísku, že změní svět. Že lidi je budou poslouchat, zobat jim z ruky ty jejich nesmysly. Neuvědomují si, že nikoho kurva nezajímají ty jejich malicherné problémy. Že máme dost vlastních a nechcem si přidávat další. Nezmění svět, budou to stále ty staré ohrané ksichty, co melou stále o těch starých ohraných problémech. koho… to … doprdele… z.a.j.í.m.á. tečka
chtěl bych křečka
Lis
13
„Přítel,“ co tě nikdy neopustí
Kráčel jsem alejí okenních rámů,
krášel jsem a za mnou pokradmu,
tiše až neslyšně, plížil se stín.
Skrčený, shrbený pod tíhou všech vin.
Byl do cela maličký, sotva mi po paty.
Vysoký ani ne do půli palce.
Jak lístek bílý ze zahrady navátý,
však nepodohný sedmikrásce.
Čím dál jsem šel, tím méně podobný.
Čím dál jsem šel, tím více rostl, nabýval tvarů,
vypadal jak ňáký vězeň z lágru.
Takový zlověstný kudrnáč.
A já jen tiše šeptnul jsem: „Hej, hej, co jsi zač?
Proč plížíš se za mnou? Proč strašíš mě ve snu?“
Nato on ze země se zvednul
a pravil: „Jsem stín, co za tebou se plazí,
zlozvyk, co se neustále vrací.
Tvá noční můra, prach, co na očích ti used/ne
přítel, co tě nikdy neopustí…“
