Archive
Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Duben 2011.
Napsal HugoBugo
Můj život běží rychleji, než má vlastní mysl. Je to, jakoby se mi zpomalil tok myšlenek tak na pětinovou rychlost. Vstanu do školy, ale už jsem ve škole. Otevřu sešit na první hodinu (řeknu si, že bych si třeba mohl začít psát), ale už zvoní na konec vyučování. Chci jet domů, ale už jsem doma!! Jdu spát, nicméně namísto abych zalezl do peřin, tak je odhazuji a sluneční paprsky mě vítají do nového dne. Je to jako žít ve snu (nic moc pocit). Je to jako…
Čekání na smrt
Jak zaražený v hrdle kůl.
Sedím já – ocejchovaný vůl.
Neschopen říci slova.
A v duchu si opakuju znova a znova:
,Nezvládáš to, umíráš.
Proud řeky života již nestíháš.
Pluješ pomaleji, než teče voda.
Žádný háček už ti nepomůže, lodi sil nedodá.
Jsi tu sám a čekáš stav,
kdy to skončí…
Čekáš splav!
Dodatečné poznámky a omluvy za prznění vašich čistokrevných uměleckých duší:
- nesnažte se pochopit ten první verš, má význam leda tak pro mě (jestli vůbec pro někoho)
- za druhý verš dlužím omluvu Kláře (pokud sem taky někdy zatoulá). Nehněvej se, je to jen doznívající zloba. Jinak nic. Jinak všechno oukej :).
Napsal HugoBugo
Uvědomil jsem si, že poslední článek (Vabank) vyvolal, ačkoli jsem zrpvu čekal přesně opačnou reakci, mnoho bouřlivých ohlasů (kruci! proč jen se mě to zrovna tak dotýká?) – pozitivní i negativní. Ty negativní jsou vesměs nekonstruktivní kritikou mířenou přímo na mě. Nezajímá mě to. Je to kvůli obsahu, vím to, a tak mě to ani nijak nevzrušuje. Některým se zasměju. A za ty pozitivní děkuju :). Nečekejte nic dalšího. Fakt, radši se těmhle náladám vyhnu (:D kéž by to šlo).
P.S.: Jak to děláte, že komentujete tak rovnoměrně? Při 32 článcích jsme měli 100 komentářů. Teď máme přibližně dvojnásobek článků (66), ale i komentářů (200)!!!
Napsal HugoBugo
Proč nic nemůže vydržet aspoň měsíc? Pravda. Trápit bych se dokázal i celý život, ale být šťastný… to mi nevydrží dlouho. Když se opiju – tak deset minut. O to větší bývá deprese, co přichází potom. Je to na hovno. Pochopím, když sem přestanete chodit. Ani mě by nezajímaly depkařské texty jednoho zhrzeného puberťáka. Udělal jsem z toho osobní věc, a tak jsem naprosto shodil kvalitu (pokud už předtím nějakou kvalitu měly) těchto stránek. Pochopím, když odvrátíte tvář. Vlastně to očekávám. Já sám bych to udělal. Přesto, že právě proto, jak všichni odvracejí tvář, jsem nucen takhle prznit tato „umělecky poskvrněná“ místa. Musím to ze sebe nějak dostat a psaní je jediné východisko. Píšu kraviny, ale píšu. A vypíšu se z toho. Já to Potřebuju… Nutně! Nutně jako drogu. Pěkně tvrdou. Omlouvám se… ale nejde to jinak.
Jsi hezká. Jsi krásná bohyně a já jsem Nic u tvých nohou klečící.
Kdysi jsem miloval jednu dívku. Ona mě ne. Trvalo mi osm let než jsem se z toho dostal (beze srandy). Jestli mě teď čeká dalších podobných osm let, no tak to potěš koště… CO MÁM DĚLAT?! Umřít? Nebo přežívat? (Shakespeare nebyl zas tak špatný spisovatel :D)
Proč?
Je to slovo, věta. Otázka, kterou si kladu den co den. Proč? Přeji si, abych nalezl univerzální odpověď na všechny otázky začínající: PROČ. Beru to jako své životní poslání, jako životní cíl. Asi to nejde, co to zas blbnu.
„Já myslím, že bychom náš vztah mohli udržet na přátelské pozici…“
„Ne. Ehm… rozhodně ne.“
A lidi… neblbněte. Ten život není zas až tak vážná věc. 
Napsal HugoBugo
Když si s někým něco začnete (nezačnete – roznesete takovou informaci mezi lidi) mají o vás zájem. Asi týden. Pak přestanete být originální. Už nejste ve výhodném kurzu, a i když se chcete svěřit, vyřešit problém – nikdo není k dispozici – byl, když jste ho nepotřebovali. Někteří ze slušnosti kývají hlavou, jakože jo. Problémem zůstává, že kývají „ano“ na očividné „ne“ – na nic. Někteří nedělají ani to.
Co si sám neuděláš, to nemáš. To jsem se naučil za posledních pár dní. Vždy, když jsem si řekl : „To nějak dopadne,“ tak se to podělalo. Prostě to nejde…
P.S.: Ne, že bych nechtěl, prostě… Osud!
…podělaný.
Napsal HugoBugo
Zjistil jsem, že je to neefektivní. Je to na nic. Je to hodně. Publikovat každý den je prostě hodně. Komu by se chtělo číst tolik žvástů? A tak jsem se rozhodl. Nazval jsem článek Konec, protože tím míním opravdový konec. Konec s periodami. Rozhodně nemíním mírnit svou inspiraci. Ale také nechci mít stále menší sledovanost. Uděláme to následujícím způsobem. Nebudu přidávat každý den. Nebudu přidávat každý druhý den. Vykašleme se na pravidelnost!! Někdy přidám články třeba TŘI! Někdy se třeba neozvu celý týden. Co vy na to? Je mi to jedno, stejně souhlasím já a to je hlavní! A máte to!
Napsal HugoBugo
Ve sluchátkách slyším praskání gramofonu – starší nahrávky – stará dobrá Nina… „maj mééén.“ Jedu v autobusu. Sedím na poslední sedačce, Nina vyřvává a mé oči vidí. Vidí Ostravu. Vidí ty zástupy panelových pěšáků, tovární věže…Dalkia… a ta mračna vodní páry, co chrlí do prostoru. Mé oči vidí, jak prostupuje pár slunečních paprsků skrz clonu mraků. Sáhl bůh na někoho dvěma prsty? Vidí oblohu s obláčky, jak ze Simpsonů. Vidí benzinku. Vidí puberální výrostky sedět na plynovodu. Vidí jich houfy. Vidí je všude.
Mé oči toho hodně vidí.
Mé smutné oči tebe nevidí…
P.S.: Zajímavé je, že ti puberťáci jsou vážně všude :D. Když si srovnám poměr času stráveného venku a u televizoru nějaké českého čtyřicetiletého průměrňáka s poměrem obyčejného puboše…
Ať zž kouří, pijou, povídají si, či procházejí. Ať už se vodí za ručičky, nebo se líbají, všechno to dělají na veřejnosti. Všechno to dělají venku…
Napsal HugoBugo
Miluj a žij
…zlaté pravidlo říká.
Dívka před tebou se svlíká.
Nestůj a pij,
hudba z repráků, do uší ti vříská.
Miluj (sex, drogy, rock´n roll)
a žij (lol).
Love & Live
Dokud jsi živ.
Napsal HugoBugo
Hodně se v poslední době mluví o událostech ve Fukušimě. Zajisté jste všichni slyšeli o té „šílené jaderné katastrofě,“ která postihla japonské ostrovy. Mluví se o ozáření. Když se díváte do monitoru svého počítače a čtete tyto stránky, vystavujete se ozáření! Když sníte banán vystavujete se ozáření! Když vedle někoho spíte, vystavujete se ozáření. Když vedle někoho spíte 800 nocí (2 roky 70 dní), vystavujete se stejné dávce záření, jako když letíte letadlem. Museli byste sníst 400 banánů, aby se to vyrovnalo radiaci, které se vystavujete při 800 nocích s někým v posteli. Celý život se vystavujeme radiaci, a proto věřte mi: Když unikne trochu vodní páry z elektrárny na opačném konci světa a u nás se spustí jemné mrholení, není to důvod k tomu, abych si pral mikinu z obav, že je radioaktivní (MAMI!).
Napsal HugoBugo
Každé ráno vstanu, stoupnu si před zrcadlo a zkoumám vlastní tvář. Prohlížím, analyzuji. Potom si vzpomenu na X a říkám si: „Co na tobě vidí?“ Pozoruju vlastní obličej, jako bych se v něm snažil nalézt odpověď na tu šílenou otázku.
„Bláznivá holka.“
Napsal HugoBugo
Průměrný věk dožití v ČR je 76 let. To znamená, že každému z nás je zde vyměřeno v průměru 27 740 dní. Tak málo? Ptám se sám sebe. Mslím si, že jsem toho ještě moc nezažil. Jsou věci (nezbytné věci), které jsem nezažil a už jsem k tomu rozhodně měl příležitost. A přesto… existuju na světě již 6014 dnů, což je 21% z celkového průměru. (:O Tak moc?!). Je to hodně, nebo málo?!! Naléhavé! Odpovězte!
„Jak se to vezme, milý pane. Ještě pořád nejste ani za polovinou života.“
Pravda. Pravda? Já se necítím, že bych zažil polovinu toho, co je mi souzeno. Necítím se na 21%. Cítím se tak na TŘI!
