Hugo Bugo

…fňukací místečko jednoho blázna

Dub

19

Napsal HugoBugo

Můj život běží rychleji, než má vlastní mysl. Je to, jakoby se mi zpomalil tok myšlenek tak na pětinovou rychlost. Vstanu do školy, ale už jsem ve škole. Otevřu sešit na první hodinu (řeknu si, že bych si třeba mohl začít psát), ale už zvoní na konec vyučování. Chci jet domů, ale už jsem doma!! Jdu spát, nicméně namísto abych zalezl do peřin, tak je odhazuji a sluneční paprsky mě vítají do nového dne. Je to jako žít ve snu (nic moc pocit). Je to jako…

Čekání na smrt

Jak zaražený v hrdle kůl.

Sedím já – ocejchovaný vůl.

Neschopen říci slova.

A v duchu si opakuju znova a znova:

,Nezvládáš to, umíráš.

Proud řeky života již nestíháš.

Pluješ pomaleji, než teče voda.

Žádný háček už ti nepomůže, lodi sil nedodá.

Jsi tu sám a čekáš stav,

kdy to skončí…

Čekáš splav!

Dodatečné poznámky a omluvy za prznění vašich čistokrevných uměleckých duší:

- nesnažte se pochopit ten první verš, má význam leda tak pro mě (jestli vůbec pro někoho)

- za druhý verš dlužím omluvu Kláře (pokud sem taky někdy zatoulá). Nehněvej se, je to jen doznívající zloba. Jinak nic. Jinak všechno oukej :).

Celkem komentářů: 5

Kdo vlastně stíhá žít vlastní život? Mám pocit, že všechno je kolem tak rychlé, tak…prudce se měnící, že to nemůže pobrat nikdo. Proto zastávám teorii, že je nejlepší z řeky vylézt a udělat si vlastní jezírko…Šmarjá! Až teď když to po sobě čtu, si uvědomuji, jak divně to zní. Omlouvám se, ale dneska mi to moc nemyslí :)

Ano, ale pozor na ta svůdná tenata objektivního idealismu, L. Klíma se v tom svém jezírku nakonec utopil.

„…mrtvoly uschlých trsů, větříkem galvanisované, šeptaly posmrtné své sny; dušičkové kvítky, umírající pozvolna, prosily žluté nebe o rychlou smrt ; mrtvolně páchla hrobová prsť polí. Žlutá hrůza šla se mnou a sílela víc a více. Vše mne lekalo, vše, nač jsem se podíval, tajemně mne odmršťovalo…“

Jak tak vidím ty dva předchozí komentáře, tak se tu bojím cokoliv napsat, protože proti nim bude všechno vypadat strašně hloupě, neboť oba znějí příliš chytře :D (klobouk dolů)
Ale tak něco tady chci napsat, protože mě ta báseň velice zaujala, možná i víc než Za deště (a ty víš, co k ní „cítím“)
Podle mě život NESMÍME stíhat, protože kdybychom ho stíhali, tak nemáme pro co žít, nemáme se pak totiž za čím „honit“ a snažit se to stíhat…pak bychom přestali žít…

tak ty první verše mě fakt pobavily. ale proč ne, když to jde ze srdce…

Ehm … Jdu třeba ze školy, močák na prorvání, prsty mi odumíraj pod tíhou čtyř igelitek (ano, na konci šk. roku se takové věci prostě dějí! :D) a propadám šílenýmu zoufalství (nebo zoufalýmu šílenství?). Jenže pak si uvědomim, že se můžu třeba na hlavu stavět, ale nic s tim neudělám. Nějaký věci se prostě musej stát … Najednou vim, že za deset minut se vyčurám a zbavim se tý zátěže. Vim, že to tak bude a ta čtvrthodina mýho života proběhne ani nevim jak, prostě ji vytěsním, protože vim, že když se tim budu užírat, tak mi to stejně nepomůže … Prostě ji uplně zahodim, protože je to jenom blbá čekací doba. Asi bych to nepochopila, kdybych nebyla dokonalá blondýna, takže doufám, že jsi taky dokonalý xD. Fakt se mi absolutně nepodařilo zachytit hlavní myšlenku, asi je určená jenom pro mě, možná se o to ještě někdy pokusim, je to celkem výzva :D. Na druhou stranu proč to mazat, když už jsem se s tim psala, že … Třeba vyhraju soutěž o nejprimitivnější komentář na světě, cha.

Okomentovat

*

„Tragédie žen spočívá v tom, že se každá nakonec podobá své matce.“ Oscar Wilde