Hugo Bugo

…fňukací místečko jednoho blázna

Dub

17

Já hraju jen vabank a právě prohrávám…

Napsal HugoBugo

Proč nic nemůže vydržet aspoň měsíc? Pravda. Trápit bych se dokázal i celý život, ale být šťastný… to mi nevydrží dlouho. Když se opiju – tak deset minut. O to větší bývá deprese, co přichází potom. Je to na hovno. Pochopím, když sem přestanete chodit. Ani mě by nezajímaly depkařské texty jednoho zhrzeného puberťáka. Udělal jsem z toho osobní věc, a tak jsem naprosto shodil kvalitu (pokud už předtím nějakou kvalitu měly) těchto stránek. Pochopím, když odvrátíte tvář. Vlastně to očekávám. Já sám bych to udělal. Přesto, že právě proto, jak všichni odvracejí tvář, jsem nucen takhle prznit tato „umělecky poskvrněná“ místa. Musím to ze sebe nějak dostat a psaní je jediné východisko. Píšu kraviny, ale píšu. A vypíšu se z toho. Já to Potřebuju… Nutně! Nutně jako drogu. Pěkně tvrdou. Omlouvám se… ale nejde to jinak.

Jsi hezká. Jsi krásná bohyně a já jsem Nic u tvých nohou klečící.

Kdysi jsem miloval jednu dívku. Ona mě ne. Trvalo mi osm let než jsem se z toho dostal (beze srandy). Jestli mě teď čeká dalších podobných osm let, no tak to potěš koště… CO MÁM DĚLAT?! Umřít? Nebo přežívat? (Shakespeare nebyl zas tak špatný spisovatel :D)

Proč?

Je to slovo, věta. Otázka, kterou si kladu den co den. Proč? Přeji si, abych nalezl univerzální odpověď na všechny otázky začínající: PROČ. Beru to jako své životní poslání, jako životní cíl. Asi to nejde, co to zas blbnu.

„Já myslím, že bychom náš vztah mohli udržet na přátelské pozici…“

„Ne. Ehm… rozhodně ne.“

A lidi… neblbněte. Ten život není zas až tak vážná věc. :)

Celkem komentářů: 6

To by mě zajímalo, kdo je ta šťastná :)

Ačkoli to bude vypadat hloupě, tak se pokusím napsat svůj názor a prosila bych, aby mi jej nikdo nevyčítal a hlavně – nic není myšleno špatně!
Nevím, zda to tak připadá jenom mi, ale je to snad až „na hranici“ toho, jako by psal někdo psychologovi, zcela vážně. Jsou tu jisté „fráze“ s ironií, další „srdcervoucí“ a sebelitující… vážně nevím, co si o tom myslet (asi je to obdobím, co prožíváš, ale i tak)… Kvido, stále píšeš o lásce, o vztahu… „někomu něco nakecáš, že sis s někým začal“ – viz minulý článek – a tady zase vypadáš jako „zamilovaný student“… nic mi do toho věru není, ale vzhledem k tomu, že k této stránce má přístup každý, kdo chce, s otázkami musí autor počítat – i z toho důvodu, že právě proto, že se čtenář o obsah zajímá, chce vědět VÍC (například – viz komentář nade mnou :))… nevím, jestli jsi tak rozpolcen ve svých pocitech, ale nějak mi věci, co tu píšeš občas „neštymujou“… samozřejmě, nemáš povinnost mi odpovídat, jen jsem se k tomu chtěla vyjádřit, protože jsem tak zmatená, že již nechci dále mlčet. Přesto bych byla ráda, kdybys mi odpověděl, kdyby to šlo :)… hlavně bych byla ráda, kdyby si mě jako „čtenáře“ více zainteresoval do svých pocitů (vážně se nedá vyznat v Tvých zvratech v náladách), když už píšeš jen o nich, abych se v tom pak tak neztrácela;)…
PS: Snad se nezlobíš, že jsem to tu tak rozebrala, ale… koneckonců – článek se taky dost osobní, tak mi to odpusť:)

K prvnímu komentáři: Vážně jsi mě tím potěšila. Alespoň někdo, kdo je se mnou v každodenním styku a neví o tom (neber si to zle, ber to tak, žes mi udělala radost). A fakt se nenaštvi, že ti na tu otázku konkrétně neodpovím…
K druhému komentáři: Samozřejmě. S otázkami počítám, vždyť proto to píšu. Chcete-li, ptejte se. Rád odpovím. Kdybych nechtěl odpovídat, tak ani nic nenapíšu. Nicméně… neustále mě vyzýváš k odpovědi, ale nikde žádný otazník… Na co mám odpovídat? Dobře, jestli jsem to pochopil správně, chceš se lépe orientovat v mém cítění, článek ti přijde nejasný. Neumím ti obecně odpovědět na všechny moje texty. To fakt nejde. Nevím. Jediné, co ti můžu říct je, že mi samotnému tenhle text přišel dost nesmyslný, když jsem jej psal. Nepublikovat ho by se však rovnalo – nenapsat ho. A to je něco, co bych nepřežil. Já to psaní vážně teď potřebuju. Je to vypisování ze stavu příšerné chmuromyšlenkářské nálady. Vážně, když jsem tohle psal, měl jsem takovou depku, že jen kvůli své nerozhodnosti jsem ještě živ – tolik druhů smrti!!! to prostě nejde – si vybrat. A tak… to bude asi vše, doufám, že to bylo (alespoň trochu) duchaplné, a že ti to (alespoň zčásti) odpovědělo na to, cos chtěla vědět.

Nejlepší je smrt umrznutím :).

:D radši nevědět, ještě by mně to, při jedné z „krizových chvilek,“ pomohlo vykonat čin, kterého bych i litoval, kdybych mohl.

tak s tímhle počasím přeju hodně štěstí :))

Okomentovat

*

„Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.“ Jan Werich