Archive
Právě si prohlížíš jen rubriku Pohádky….
Napsal HugoBugo
Už zase do školy. A pak zase ze školy. A do školy, ze školy. Už je to docela trapné!!! Ach jo, asi jsem blázen. Povídám si tady pro sebe, jen proto, že se nudím. Ty cesty busem do školy mohou zabíjet. Nuda je nebezpečná zbraň! Jo, jo, měl bych se zamyslet nad svým duševním zdravím. Pátá řada u okna. Napravo, hned za prostředními dveřmi. Výborná pozorovací pozice. Aspoň, že můžu sledovat ty lidi. Jediná zábava, co mi zbývá? He, jeden chlápek nalevo se dloube v nose! Zastávka Nádražní…
Teprv? Boha! Ta dívka, co teď nastoupila… no to mě… ok nebudu sprostý. To je krása. Tak s tou bych klidně měl děti. Zdálo se mi to, nebo se na mě opravdu letmo podívala? Druhá řada nalevo, v uličce, otočené sedadlo, správně, ať mám na tebe hezký výhled. Bože, jen si představ mít takovou dívku! Až se mi z toho postavil. Ona se fakt pousmála! To snad není možné. Jakoby reagovala na všechno, co si pomyslím. Jakoby četla moje myšlenky!! Nádhero nebeská! Dívá se po mně. Přesně tak – udržuj oční kontakt. Musíš zlehka, ale zároveň jí dát najevo, že tenhle pohled, ten je jen pro ni ;). Ona se mnou snad flirtuje! Úplně jako by mě svlíkala očima. Děkuju, bože, děkuju. Další kouzelný úsměv na její tváři. Tak schválně, soustřeď se.
JESTLI MĚ SLYŠÍŠ, ZAMÁVEJ NA MĚ.
Nic se neděje, no jasně – hloupý nápad, ani Superman neumí číst myšlenky. Oooukej, pokračuj. Anebo ne, stejně je to na nic. Přijde zástavka U Jabloní, já vystoupím a půjdu do školy jako každý nudný den. Můj nudný, bezvýchodný život bude pokračovat a už ji nikdy neuvidím. Kašlu na to. Sklopil jsem oči a je to za mnou. Ne, nevydržím to. Musím se podívat. Je posmutnělá, no jasně. Bez důvodu jsem to utnul. Čert to vem!!! Úsměv prosím. To je ono. Ale nechci, aby to takhle skončilo. Chci, aby ses zvedla a přišla mě políbit, protože já – bůh ví, že mluvím pravdu – nejsem dost odvážný. Chci ti dát své telefonní číslo. Chci, abys na mě nezapomněla. Do pekel, já chci, aby to trvalo věčně…
Dívka v druhé řadě vstala a šla si sednout k mladíkovi sedícímu hned za prostředními dveřmi.
Ty vážně slyšíš, co si myslím?
„Přesně tak,“ řekla a jemně ho políbila. Jemné políbení se prodloužilo a proměnilo v dlouhý vášnivý polibek. Z reproduktorů se ozvalo: „U Jabloní, příští zastávka Nemocnice.“ Dveře autobusu se otevřely a houfy studentů spěchajících na začátek vyučování se cpaly ven. Když se za nimi dveře zase zavřely, uvnitř nezůstalo mnoho cestujících. Nějaký pán ve starém klobouku s koženou brašnou v ruce, postarší paní s holí a nákupní taškou v klíně a dva mladí lidé v páté řadě, hned za prostředními dveřmi. Vášnivě se líbali, nezajímali se o okolní svět…
Napsal HugoBugo
Seděla za pultem a se znuděným výrazem koukala na nápis: „TOALETY“. Ambiciózní, krásná šestadvacítka a už dva roky trčí zde: na Benzině, dva kilometry severně od Prahy a prodává pupkatým řidičům nákladních vozů po litrech naftu. Takhle si svou budoucnost na výšce nepředstavovala. Myslela si, že vystuduje, dostane titul a potom už se k ní penízky jenom pohrnou. Tohle? Tohle si nepředstavovala ani v těch nejčernějších nočních můrách.
U trojky zastavilo nablýskané audi a zpoza jeho volantu se vysoukal mladík – asi pětadvacet – s uhlově černýma vlasama a uhrančivýma očima. Na ramenou si nesl sako od Steilmanna a na tváři samolibý úsměv. Celkem fesák – bohatý zjevně.
„Jo, někomu asi práce vyšla podle plánů,“ poznamenala si jen tak pro sebe.
„Dobrý den,“ pozdravil.
„No dobrý, dobrý, tak kolik tam máme?“
„Mám tam čtyřicet litrů devadesát pětky Natural.“
„Trojka?“
„Jo jo, na trojce. A ještě jedny jahodové žvýkačky.“
„A jaké byste chtěl?“
„Durex.“
Vrhla na něj nechápavý pohled.
„Jsou pro mou přítelkyni. Víte, ona strašně ráda žvýká,“ vysvětloval pomalu spalujícím, svůdným tónem.
Alespoň nějaká odlišnost v tom bezedném moři nudných a nezajímavých zážitků, pomyslela si.
„Opravdu? Já taky velmi ráda žvýkám,“ pronesla s nevinným výrazem a nahnula se nad pult, tak aby měl krásný a ničím nerušený výhled do nitra jejího výstřihu.
„Nepovídejte.“
„No ano, a zrovna bych si jednu žvýkačku dala,“ řekla a zřetelným, vyzývavým gestem, které mohlo znamenat jen jediné – nabídni mi, jesltli na to máš – posunula krabičku prezervativů směrem k mladíkovi. Uchopil ji, strhl pohled z jejího poprsí a začal se zabývat jejím otevíráním.
„Jak se to jenom, kruci,“ zaklel nad marným pokusem krabičku v celofánovém pouzdře roztrhnout.
„Mohla byste?“ Pousmála se nad komikou situace a vzala mu krabičku z rukou. Jediným zkušeným pohybem ji otevřela. Poté zastrčili závoru na dveřích benzinového krámu a odebrali se do jejích komnat (zatáhli žaluzky).
„No a takhle nějak, synku, jsi vznikl ty,“ řekl táta klukovi nad sklenicí mléka.
Napsal HugoBugo
Z kapsy vytáhla růžové pouzdro ve tvaru slona. Celé bylo vyrobeno z odolného plastu a původně sloužilo na ochranu rovnátek. Dnes již nosila rovnátka fixní (v nichž vypadala tak (!) strašně). Z těch původních jí zbylo akorát tohle hloupé a dětinské pouzdro. Když jej otevřela, objevila na dně malou, kovovou žiletku. Tak malý, a přesto tak nebezpečně vyhlížející nástroj. Jakmile ho uviděla, rozbušilo se jí srdce – strachem i vzrušením. Adrenalin se jí přímo vehnal do žil. Konečně se dočkala. Pomalu uchopila žiletku třesoucíma se rukama. Sama sebe zhypnotizovaně pozorovala, jak ji chápe mezi palec a ukazovák levé ruky.
Třeštila oči na ten kousek plechu, jakoby představoval vše, po čem kdy toužila. Celá se chvěla vzrušením. Teď se to stane. Teď to přijde. Krátce se řízla do pravého předloktí.
Účinek se dostavil téměř okamžitě. Bodavá, pronikavá bolest. Teplá, nepřirozeně tmavá tekutina vytékající z rány. Zadostiučinění. Vysvobození! Odplata!!! Pokora jí prostoupila celým tělem. Užívala si ji. Zažívala snad nadlidskou rozkoš. Ta slast!
Její touha se blížila vrcholu. Řízla se ještě jednou. Ještě jednou. A naposled. Výstřik!
Leží na betonovém place dětského hřiště za panelovým domem, kde už tři roky bydlí sama se svou matkou. Byt č. 23. Na sobě má krátkou džínovou sukni a úplou blůzku růžové barvy se třpytky. Rovné blonďaté vlasy, výrazné nalíčení. Průměrná dvanáctka. Leží na betonové zemi a prožívá svůj první orgasmus. Z pravé ruky jí silnám proudem stříká krev.
Napsal HugoBugo
Už tři dny pršelo. Slabé slovo. Lilo jako z cisterny. A nebylo to k zastavení. Tři dny bez ustání. Tři dny a nyní nadešel čas. Onen den. A ano, stále prší! Proč i dnes, v den kdy jde na rande s Ní. S Nejkrásnější dívkou na celém širém světě.
Proč?
Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Těžké děšťové kapky v tu ránu přestaly bubnovat do oken a šedivé mraky, příčina toho jarního neduhu, zvolna opouštěly bojiště. Nebeskou planinu prozářil úsměv slunečního paprsku. Vypadalo to, jako by jej osud konečně vyslyšel. Nebo dokonce, jako by od něj přijímal rozkazy! Podřizoval se jeho myšlenkám! Zvláštní…
Celé odpoledne se procházeli po parku, půl hodinky seděli na lavičce, povídali si. Bylo to fajn, ale co teď? Stál před jejím domovním vchodem, ona v rukou klíče. Nebylo slov, nebylo vět. Už prostě nebylo, co říct. Neměla chuť vystoupat po schodech. Měla chuť udělat něco jiného. Měla chuť na něco a čekala, že jí to dá. Viděl to na ní. Viděl jí to na očích, ale prostě to nedokázal. Jakoby nějaká neviditelná bariéra bránila prolomit ledy. Nahnout se, udělat ten krátký pohyb.
Proč?
Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Déjavu? Přestala se pohupovat na špičkách sem a tam. Zadívala se na něj dlouhým pohledem a udělala to. Udělala to, co už notnou dávku času čekala od něj. Prolomila tu neviditelnou bariéru a učinila ten krátky pohyb. Nahnula se. Bylo to nádherné. Zmatené. Bylo to… překvapivé a fajn.
Když se o pár minut později vracel zpáteční cestou domů, poskakoval z radosti jako desetiletý kluk, co dostal k Vánocům autíčko na ovládání. Poskakoval, jako poskakuje nejradostnější člověk ve čtvrti. Jako „políbený.“ Stalo se mu to znova a nechápal to. Náhoda? Nevěřil na náhody. Skoro se zdálo, jako by vlastními myšlenkami ovlivňoval dění ve světě kolem něj. Věděl, že to tak je. Cítil to. Užíval si to. Bylo to super. Když k večeru ležel ve své posteli, zavíral oči s úsměvem na rtech – dnešek byl krásný. Vydařený den. Ten nejlepší…
Probudil se a vzpomněl na tu krásu včerejšího večera. Musel se usmát. Budík na nočním stolku nezúčastněně vyzváněl dál.
„Aaa!“ zaskuhral a zašátral po něm v naději na záchranu. Jen ať už skončí to otravné zvonění…
„No dobře, dobře. Už jdu.“ umlouval budík, jako by to byl jeho dlouholetý kamarád. Odhrnul přikrývky a zastavil to nesnesitelné drnčení. Škola.
Proč?
Autobus, kterým se každé ráno dopravoval do vzdělávacího ústavu ho vyplivnul jako každý den v sedm třicet na zástavce Nový Sad – tři sta metrů od školy. Ty zbývá dojít pěšky. Už když vystoupil z prostředku veřejné dopravy, něco se mu nepozdávalo. Takový divný pocit. Dole pod břichem. Jako by mu něco zevnitř tlačilo na břišní stěnu. Úzkost? Možná…
O minutu později kolem něj projelo hasičské auto s houkajícím majáčkem. ? Zvláštní… opravdu. Když vtom to uviděl. Naskytl se mu pohled, jako ještě nikdy v životě. Střecha školy zmizela úplně. Přední zdivo budovy také vymizelo. Vlastně jediná známka toho, že zde kdysi něco stávalo, bylo pár jakoby náhodou pohromadě držících cihel, kdysi stěny honosného ústavu, a několik ohořelých školních lavic. Veškerý zbývající prostor pohltily plameny, nebo ocas Obrovského dopravního letounu Boeing 737. Scenérie jako z katastrofického filmu. A najednou mu to došlo.
Vždyť za to může ON! To on si přál, aby dnes škola nebyla. A jeho přání se vyplnilo. Proboha, co jen to udělal? Co se to stalo, vždyť tohle vůbec nechtěl! Kolik nevinných lidí muselo umřít, jen aby se dnes ulil z vyučování?!!! Příšerně se mu točila hlava, bylo mu obrovské vedro. Tlak v břiše zesílil. Měl pocit, jakoby mu rozerval břicho a jeho vnitřnosti teď vypadávaly ven. Uvědomoval si, že dnešní snídani již nestráví. Musela ven. Věděl, že zvrací, ale necítil to. Jako by ztratil všechen cit. Rozběhl se směrem od školy. Opačným směrem, než jakým dosud mířil. Směrem pryč. Co to je? Co se to děje? Proč on?
Proč? To radši zemřít, než žít s takovou mocí. S mocí skončit svět jedinou myšlenkou. Proboha!
Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění…
Napsal HugoBugo
Slyšíte ten křik? Ten řev novorozencův? To se narodila pravá, nefalšovaná žvýkací guma. Po přepravní lince k obalům. Zabalit a do kamionu. Přenáročná cesta, šup do regálu a už jen počkat na svého pravého majitele. Přijde pán v riflových kalhotách, krátký pohled do přihrádky, neurvalý přístup. Sáhne pro jedno balení a k pokladně.
„30 korun, prosím.“
„Zde.“
Děkuji a přeji hezký den :).“
„Čus.“
„Hoj, jak to jde?“
„Jo, v poho. Chceš žvýkačku?“
„Tak dej.“
Jeden krátký pohyb. Červená linka projede igelitem. Pravidelný pohyb dolní čelisti. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Vrz, vrz. Ze strany na stranu. Masitý jazyk si s ní pohrává v pauzách, kdy člověk nemluví. Vrz, náhlé sevření stoliček. Nahoru, dolů, nahoru, dolů… Jako když dáte prádlo do pračky a stisknete „spustit.“
„Fuj, to už nemá vůbec žádnou chuť.“
Mocné plivnutí, dlouhý let obloukem – dopadla na silnici pár centimetrů od kanálu.
„Skoro trefa.“
Černá kola stříbrné felicie. Rozjetí do placky. Uchycení na pneumatikách… guma na gumě… a jede se vstříc světu. Nalepí se na ni prach, drobné kamínky z cest a veškerý binec. Jednou za čas i nějaký jedinec hmyzího rodu. Celá špinavá a… použitá. Proto je zde myčka. Myčka aut. Litry a hektolitry vody, pěny. Neustávající tlak drsných štětin rotujících kartáčů. Našeptávají: „Tak pusť se. Pusť se už konečně.“
A žvýkačka se podvolí. Opět obloukový let a… dopadá do kanálu – teď již přímo do něj. Pluje kanálem. Naráží na stěny podzemní dálnice a co dál? Kam pluje? Kam se dostane? Co s ní bude dál? Nikdo se o její osud nestará… Nikoho už nezajímá… Svému účelu posloužila a teď je vyhozena, ponechána vlastnímu osudu. Pryč od svých ochranářských úst… Pryč od lidí, od světa. Zatracena.
Napsal HugoBugo
Jenda seděl v druhé řadě u dveří. Léžerním způsobem opřený o opěradlo školní židle, nohy rozkročené do stran, znuděně hleděl na učitele. Mimoděk zvedl pravici a vztyčil dva prsty. Učitel jej zaregistroval, sjel očima a pokračoval ve výkladu. Jenda vytrval.
„Copak, Jeníku?“
„Neuvěřitelně mě nudíte, pane učiteli, můžu si jít zakouiřt?“
„Samozřejmě. Běž, jen běž. Měly byste ale vědět děti, jak kouření škodí vašemu zdraví. Ne jeden ze slavných českých umělců skonal na následky přílišného kouření…“ Prostě debil. Honza vstal.
Šel po chodníku. Zhluboka se nadechl. Aaa, konečně svoboda. Ještě si potáhne a bude zas v pohodě. Sáhl do kapsy pro krabku cigaret. Vytáhl jednu, co si ubalil v hodině před češtinou. To je pocit, když může držet tu malou roličku sušených plodin mezi prsty. Za chvíli to všechno skončí v jeho plicích. Vytáhl zapalovač a naklonil hlavu, aby si zapálil. V tu chvíli se stala velice podivná věc. Řidič staré ojeté fabie s oprýskaným lakem se vyřítil ze zatáčky, jakoby ho i s autem vystřelil z kanónu. Jendovy nohy vyletěly vzhůru a zády praštil o betonovou zem…
„Stav vašeho syna je vážný. Má poraněnou míchu a pravděpodobně skončí na invalidním vozíku…“
Už si nezaběhá. Zmocnila se jej panika. Co bude dělat? Rytmus jeho srdce splýval v jeden souvislý tón. Bilo tak rychle, jakoby chtělo explodovat. Co teď bude dělat? Jak bude vypadat jeho život? Panebože, musí si zakouřit. Chtěl se zvednout, ale nohy jej neposlouchaly. Nedokázal se ani posadit!! Aaa. Zatnul břišní svaly a vzepjal se na rukou.
„Ahoj, Jendo, jak se cítíš?“
„Mami, já nemůžu pohnout nohama!“
„Já vím. To bude dobrý. To bude…“
Náhle propukla v pláč. Usedavě ryčela a slzy tekly proudem.
„Já nevím, co budem dělat, Jeníku.“
Jeníku… tak mu neřekla už dobrých deset let.
„To bude dobrý, mami.“ Kéž by bylo, pomyslel si. Co to proboha dělá? Neměla by utěšovat máma jeho? Nemělo by to být naopak?
Z nemocnice jej pustili za tři měsíce. Vycházel, vyjížděl ze hlavního vchodu polikliniky, jakoby ho tam drželi několik let. Jakoby ho tam několik let mučili. Hlava skleslá, oči od slz průsvitné. Ruce volně přes okraje vozíku. Už ho nezajímaly. Nic už ho nezajímalo. Nic už nemělo důvod. Snad jen… jediná věc. Chtěl vědět proč. Proč zrovna on? Proč zrovna takhle? A k čemu vůbec je mu teď život? Proč neumřel rovnou? Proč? Která svině tohle zavinila? Ten řidič… Ta fabie… To auto… přišlo mu nějak zlváštní. Ne, špátné slovo. Povědomé – přišlo mu povědomé. Kde jen už ho viděl?
Seděl ve svém invalidním vozíku, neschopen pohnout nohama. Zatrpkle hleděl před sebe jako ve snu. Vypadal, že trpí. Trpěl. Vypadal, že nenávidí celý svět. Co jen ho trápilo? Život? Svět? Bůh, či osud? Nad čím přemýšlel? Koho z toho vinil? Kdo za to mohl? On sám. To on se neohlédl na chodníku… NE! On nepřecházel. NE! Mohl za to řidič ojeté fabie s oprýskaným lakem. Mohl za to jeho učitel jazyka českého.
Napsal HugoBugo
Povídka! Dnes o něco delší, ale do pěti set slov jsem se pořád vešel, na to zase pozor!
„Komenský je autorem výroku „škola hrou.“ Říkal, že škola by měla být jakousi dílnou na lidskost…“ Hodina češtiny. Nuda? Jak hloupá otázka! Samozřejmě! Chlapec, snad i muž? Dejme tomu – mladík otočil se na dívku v páté řadě uprostřed. Pihatá holčina s rezavými, dlouhými vlasy, které se jí točily do loken, svýma pomněnkovýma očima bez přestání sledovala učitelův výklad. Jedinkrát nesklopila zrak. Až teď. Na chvíli. Jen letmý pohled na mladíka v druhé řadě. A zase na učitele. Do sešitu. Na učitele, na mladíka, do sešitu, na učitele, na mladíka, do sešitu, na učitele, na mladíka, STOP. Svět se zpomalí, pohled prodlouží, srdce se rozběhne do nebeských končin.
„Tato Jednota bratrská je v tomto díle vyobrazena jako matka. Jako alegorická matka před smrtí, která zanechává závěť svým dětem…“
Stále na sebe hledí. Dívka se začervená a udělá to znovu. Sklopí zrak ke svému sešitu.
Crrrrr… „To bude pro dnešek vše. Do příště mi vypracujete referát na Komenského dílo – Labyrint světa a ráj srdce. Kristýno?!
„Ano, pane učiteli.“
„Šla bys ven?“ postával u její lavice, ruce v kapsách riflových kalhot.
„Hmm… dneska?“ tvářila se, jakože to rozmýšlí. Jo! Konečně jde někam ven s klukem! To je poprvé. A zrovna s Ním!
„Platí. V pět u mě?“
„Ok. Těším se : )“
Jaké to asi bude? Co když se ale budou líbat? Vždyť ona vůbec neví jak na to! Co bude dělat? A kam vůbec půjdou? Co budou dělat? Panebože!
17:00
Crrrrr… Čas nadešel. Ještě pohlédne do zrcadla. Upraví si ofinu.
„No, vypadáš strašně, holka.“
„Ahoj, tak kam půjdem?“
Už přes dvě hodiny spolu seděli v čajovně. Plané řeči, formální úsměvy i gesta… * Záblesky něhy a studu v letmých pohledech. Bylo to jako blesk z čistého nebe. Nevěděla ani, jak se to stalo, najednou se vzájemně proplétali a laskali. Ona se líbala! Už se nebude muset stydět. Bylo to tak jednoduché. Spontánní… Přirozené? To ne, ale jednoduché to bylo. Skončili u ní doma a konce to nemělo. Jo! Líbali se na její posteli, když tu sáhl do kapsy a vytáhl z ní… žvýkačky?
YOU & ME
Co má dělat? Co chce dělat? Řekne ne. Anebo ne. Není to brzo? Co když ne? Není. Ona je jen hloupá, nezkušená husa. Vždyť ho miluje. A je její!
„Miláčku, krásné ráno : ) Jakpak se ti u mě dneska spalo? : ) Vyspinkal ses do růžova? : ) Miláčku? : ) Kde jsi lásko? : / Kde jsi?! : (“
7:00
Crrrrr… Budíček. Škola. Copak to byl jen sen? Nu co, do školy se musí.
„Kam jsi mi ráno utek? : )“
„Promiň?“
„Zmizel jsi beze slůvka vysvětlení : /“
„Hele holka, jestli sis na něco myslela tak fuckt sorry. Byl to jen úlet. Jasný?“
„: („
Zrada…
Napsal HugoBugo
A pro veliký úspěch ještě jedna sebevražedná :).
„Už teď jsem mrtev! Skoncuji se svým životem. Sbohem, světe. Sbohem, lidi.“
Seděl v parku a lehký vánek pomalu odnášel jeho slova pryč. Byl krásný letní den. Slunce svítilo a tráva na prostranství tvořila hebký (až sametový), zelený koberec. Koruny stromů svým šepotem zvěstovaly začátek dalšího slunečného dne. Krásný den. Pro něj ten poslední.
Pomalu se třesoucí rukou zvedl z lavičky Magnum, které včera zakoupil v nedalekém obchodě na svůj zbrojní průkaz. Magnum… chtěl mít prostě jistotu. Natáhl kohoutek a pomalu si vložil pistoli do úst.
„Zdravím …“ Smrtka se pohodlně usadila vedle něj.
„Přišel jste pozdě. Už jsem rozhodnut. Pane, raději byste měl odejít, to co uvidíte, se vám nebude líbit. Já to myslím vážně. Běžte!“
Smrtka si sundala kápi a odhalila tak ohyzdný obličej plný strupů, jizev i čerstvých ran – utrpení zemřelých.
„Prosím ne, nechte mě žít. Já nechci zemřít, mám svůj život rád. Jsem na smrt ještě mladý, prosím NE!“
„Přišel jste pozdě. Už jsem rozhodnut. Pane, už byste měl jít,“ odpověděla Smrtka.
Napsal HugoBugo
Já povídky moc nepíši (proto taky ten nadpis). Jedná se opravdu o výjimečné události, když něco povídce příbuzného spachtím, nicméně i tak si dovolím poznamenat, že nejsem zastáncem předlouhých textů (povídek). Z vlastní zkušenosti vím, že když to má víc jak pět set slov, sedmdesát procent lidí o to přestane mít ve dvou třetinách zájem (ne vždy samozřejmě, někteří píšou poutavě!!). Tož tak (ta moje má 174 – jen pro přehled). Co víc dodat, snad jen – čtěte s chutí, není toho moc.
P.S.: (Omlouvám se za ten houf závorek, nějak jsem si je oblíbil).
P.P.S.: Inspiraci jsem čerpal z povídky jedné mé blogerské kolegyně – Illian. Celé jsem to nakonec překopal, ale i tak vděčím za prvotní impuls, děkuji.
Už to promyslel. Nač žít? Nač se strachovat? Skočí a bude po všem. Možná, že shnije v pekle, ale už se rozhodl a ani anděl strážný mu to nerozmluví. Chce zemřít. Nuselák… jak pověstné to místo. A teď se i on stane součástí té pověsti. Bude slavný. Bude osvobozený…
A jde se na to. Raz, dva, tři… skok! Tak ne. Ještě jednou. Raz, dva, tři… Proboha, proč jen to nedokáže? Copak je takový srab? NE! Není.
Rozeběhl se a skočil…
Cítil, jak padá, vítr mu bičuje tváře a zemská gravitace si jej nenávratně přitahuje k sobě stále větší silou. Volný pád. Tak nádherný pocit.
Když vtom. Něco je špatně, lano napnuto a gravitace slábne. Jakoby ztrácela svou sílu a on se navracel zpět k mostu. Ó, jaká to zrada. Vystřelil jako střela poháněná výbuchem v pistoli směrem od povrchu zemského.
Nevěděl, co má dělat. Měl potřebu to vykřičet do světa: „Vy hajzlové, nechte mě umřít, já se vás neprosil o záchranu.“
Jeho anděl strážný se jen pousmál – „Nemusím ti nic rozmlouvat, stačí jen… Bungee jumping.“
Napsal HugoBugo
Znám kluka, co zná jinýho kluka, kterej zná kluka s přezdívkou Paleta. Paleta po jisté údobí svého života trpěl nemocí, kterou já sám trpím už delší dobu, ale až teprve nyní jsem se dohledal jejího názvu. Tou nemocí je prostata. Budu vám vyprávět příběh z této inkriminované doby. Paleta byl na táboře s tím klukem, co ho zná ten „můj kluk,“ který tam mimochodem také byl. Už od prvního dne se dělo něco divného. Hrála se hra, účastníci měli za úkol alespoň půl hodiny sedět bez hnutí. Kdyby vás cokoli svědělo na prdeli, máte smůlu. Uběhl nějaký čas, uběhla celá půl hodinka a většina lidí úkol splnila s vyznamenáním. Někteří se drbali na zádech, někteří jinde a Paleta jen tak mimochodem poznamenal: „Musím chcát.“
Běžel čas a šlo to takhle dál. Hrdina našeho příběhu se stal hrdinou opravdovým. Kdokoli kdykoli totiž potřeboval vyprázdnit útroby své, dal to najevo slavnou větou: „Musím chcát.“ Už téměř ke konci letního pobytu s kamarády Paleta uskutečnil svůj rekord. Během půl hodiny okupoval táborové pisoáry celkem dvanáctkrát!! Byla už noc a on jakoby měl místo močového měchýře bezedný hrníček. Jenže co teď? Příšerná noc, příšerná tma přece nepůjde ven sám.
„Hoši, pojďte se mnou někdo na záchod. Tam je strašná tma, já nemůžu sám.“ žadonil úpěnlivě své spolubydlící. Jakoby mluvil do záchodové mísy (i to už vyzkoušel – žádal boha Močáka o milost).
„No co, tak to udělám tady… do flašky!!“
„Vole, neblbni, ještě si ho ohneš,“ zažertoval jeden z jeho kamarádů, nedbaje hrozby, kterou představovala plastová láhev vytažená z police a která se začala plnit nechutně páchnoucí tekutinou.
Ubytovací jednotky měly dvě dvoupatrové postele, komodu s policemi a jeden malý stolek, na kterém hrálo její osazenstvo poker o bramborové lupínky. Ty ležely otevřené taktéž na stolku. Z horní postele patřící Paletovi se jen ozvalo: „Ty vole, to nějak tlakuje!!“ Karty, chipsy, postele a dokonce ani hráči neunikli potřísnění.
