Hugo Bugo

…fňukací místečko jednoho blázna

Kvě

4

Učitelská výchova

Napsal HugoBugo

Jenda seděl v druhé řadě u dveří. Léžerním způsobem opřený o opěradlo školní židle, nohy rozkročené do stran, znuděně hleděl na učitele. Mimoděk zvedl pravici a vztyčil dva prsty. Učitel jej zaregistroval, sjel očima a pokračoval ve výkladu. Jenda vytrval.

„Copak, Jeníku?“

„Neuvěřitelně mě nudíte, pane učiteli, můžu si jít zakouiřt?“

„Samozřejmě. Běž, jen běž. Měly byste ale vědět děti, jak kouření škodí vašemu zdraví. Ne jeden ze slavných českých umělců skonal na následky přílišného kouření…“ Prostě debil. Honza vstal.

Šel po chodníku. Zhluboka se nadechl. Aaa, konečně svoboda. Ještě si potáhne a bude zas v pohodě. Sáhl do kapsy pro krabku cigaret. Vytáhl jednu, co si ubalil v hodině před češtinou. To je pocit, když může držet tu malou roličku sušených plodin mezi prsty. Za chvíli to všechno skončí v jeho plicích. Vytáhl zapalovač a naklonil hlavu, aby si zapálil. V tu chvíli se stala velice podivná věc. Řidič staré ojeté fabie s oprýskaným lakem se vyřítil ze zatáčky, jakoby ho i s autem vystřelil z kanónu. Jendovy nohy vyletěly vzhůru a zády praštil o betonovou zem…

„Stav vašeho syna je vážný. Má poraněnou míchu a pravděpodobně skončí na invalidním vozíku…“

Už si nezaběhá. Zmocnila se jej panika. Co bude dělat? Rytmus jeho srdce splýval v jeden souvislý tón. Bilo tak rychle, jakoby chtělo explodovat. Co teď bude dělat? Jak bude vypadat jeho život? Panebože, musí si zakouřit. Chtěl se zvednout, ale nohy jej neposlouchaly. Nedokázal se ani posadit!! Aaa. Zatnul břišní svaly a vzepjal se na rukou.

„Ahoj, Jendo, jak se cítíš?“

„Mami, já nemůžu pohnout nohama!“

„Já vím. To bude dobrý. To bude…“

Náhle propukla v pláč. Usedavě ryčela a slzy tekly proudem.

„Já nevím, co budem dělat, Jeníku.“

Jeníku… tak mu neřekla už dobrých deset let.

„To bude dobrý, mami.“ Kéž by bylo, pomyslel si. Co to proboha dělá? Neměla by utěšovat máma jeho? Nemělo by to být naopak?

Z nemocnice jej pustili za tři měsíce. Vycházel, vyjížděl ze hlavního vchodu polikliniky, jakoby ho tam drželi několik let. Jakoby ho tam několik let mučili. Hlava skleslá, oči od slz průsvitné. Ruce volně přes okraje vozíku. Už ho nezajímaly. Nic už ho nezajímalo. Nic už nemělo důvod. Snad jen… jediná věc. Chtěl vědět proč. Proč zrovna on? Proč zrovna takhle? A k čemu vůbec je mu teď život? Proč neumřel rovnou? Proč? Která svině tohle zavinila? Ten řidič… Ta fabie… To auto… přišlo mu nějak zlváštní. Ne, špátné slovo. Povědomé – přišlo mu povědomé.  Kde jen už ho viděl?

Seděl ve svém invalidním vozíku, neschopen pohnout nohama. Zatrpkle hleděl před sebe jako ve snu. Vypadal, že trpí. Trpěl. Vypadal, že nenávidí celý svět. Co jen ho trápilo? Život? Svět? Bůh, či osud? Nad čím přemýšlel? Koho z toho vinil? Kdo za to mohl? On sám. To on se neohlédl na chodníku… NE! On nepřecházel. NE! Mohl za to řidič ojeté fabie s oprýskaným lakem. Mohl za to jeho učitel jazyka českého.

Okomentovat

*

„Nikdy se nesměji nejlépe. Bojím se, že by to mohlo být naposledy.“ Jan Werich