Hugo Bugo

…fňukací místečko jednoho blázna

Kvě

27

Myšlenka

Napsal HugoBugo

Už tři dny pršelo. Slabé slovo. Lilo jako z cisterny. A nebylo to k zastavení. Tři dny bez ustání. Tři dny a nyní nadešel čas. Onen den. A ano, stále prší! Proč i dnes, v den kdy jde na rande s Ní. S Nejkrásnější dívkou na celém širém světě.

Proč?

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Těžké děšťové kapky v tu ránu přestaly bubnovat do oken a šedivé mraky, příčina toho jarního neduhu, zvolna opouštěly bojiště. Nebeskou planinu prozářil úsměv slunečního paprsku. Vypadalo to, jako by jej osud konečně vyslyšel. Nebo dokonce, jako by od něj přijímal rozkazy! Podřizoval se jeho myšlenkám! Zvláštní…

Celé odpoledne se procházeli po parku, půl hodinky seděli na lavičce, povídali si. Bylo to fajn, ale co teď? Stál před jejím domovním vchodem, ona v rukou klíče. Nebylo slov, nebylo vět. Už prostě nebylo, co říct. Neměla chuť vystoupat po schodech. Měla chuť udělat něco jiného. Měla chuť na něco a čekala, že jí to dá. Viděl to na ní. Viděl jí to na očích, ale prostě to nedokázal. Jakoby nějaká neviditelná bariéra bránila prolomit ledy. Nahnout se, udělat ten krátký pohyb.

Proč?

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění. Déjavu? Přestala se pohupovat na špičkách sem a tam. Zadívala se na něj dlouhým pohledem a udělala to. Udělala to, co už notnou dávku času čekala od něj. Prolomila tu neviditelnou bariéru a učinila ten krátky pohyb. Nahnula se. Bylo to nádherné. Zmatené. Bylo to… překvapivé a fajn.

Když se o pár minut později vracel zpáteční cestou domů, poskakoval z radosti jako desetiletý kluk, co dostal k Vánocům autíčko na ovládání. Poskakoval, jako poskakuje nejradostnější člověk ve čtvrti. Jako „políbený.“ Stalo se mu to znova a nechápal to. Náhoda? Nevěřil na náhody. Skoro se zdálo, jako by vlastními myšlenkami ovlivňoval dění ve světě kolem něj. Věděl, že to tak je. Cítil to. Užíval si to. Bylo to super. Když k večeru ležel ve své posteli, zavíral oči s úsměvem na rtech – dnešek byl krásný. Vydařený den. Ten nejlepší…

Probudil se a vzpomněl na tu krásu včerejšího večera. Musel se usmát. Budík na nočním stolku nezúčastněně vyzváněl dál.

„Aaa!“ zaskuhral a zašátral po něm v naději na záchranu. Jen ať už skončí to otravné zvonění…

„No dobře, dobře. Už jdu.“ umlouval budík, jako by to byl jeho dlouholetý kamarád. Odhrnul přikrývky a zastavil to nesnesitelné drnčení. Škola.

Proč?

Autobus, kterým se každé ráno dopravoval do vzdělávacího ústavu ho vyplivnul jako každý den v sedm třicet na zástavce Nový Sad – tři sta metrů od školy. Ty zbývá dojít pěšky. Už když vystoupil z prostředku veřejné dopravy, něco se mu nepozdávalo. Takový divný pocit. Dole pod břichem. Jako by mu něco zevnitř tlačilo na břišní stěnu. Úzkost? Možná…

O minutu později kolem něj projelo hasičské auto s houkajícím majáčkem. ? Zvláštní… opravdu. Když vtom to uviděl. Naskytl se mu pohled, jako ještě nikdy v životě. Střecha školy zmizela úplně. Přední zdivo budovy také vymizelo. Vlastně jediná známka toho, že zde kdysi něco stávalo, bylo pár jakoby náhodou pohromadě držících cihel, kdysi stěny honosného ústavu, a několik ohořelých školních lavic. Veškerý zbývající prostor pohltily plameny, nebo ocas Obrovského dopravního letounu Boeing 737. Scenérie jako z katastrofického filmu. A najednou mu to došlo.

Vždyť za to může ON! To on si přál, aby dnes škola nebyla. A jeho přání se vyplnilo. Proboha, co jen to udělal? Co se to stalo, vždyť tohle vůbec nechtěl! Kolik nevinných lidí muselo umřít, jen aby se dnes ulil z vyučování?!!! Příšerně se mu točila hlava, bylo mu obrovské vedro. Tlak v břiše zesílil. Měl pocit, jakoby mu rozerval břicho a jeho vnitřnosti teď vypadávaly ven. Uvědomoval si, že dnešní snídani již nestráví. Musela ven. Věděl, že zvrací, ale necítil to. Jako by ztratil všechen cit. Rozběhl se směrem od školy. Opačným směrem, než jakým dosud mířil. Směrem pryč. Co to je? Co se to děje? Proč on?

Proč? To radši zemřít, než žít s takovou mocí. S mocí skončit svět jedinou myšlenkou. Proboha!

Sotva si to pomyslel, to jediné slovo, pocítil, že se něco změnilo. Že se něco mění…

Celkem komentářů: 3

Konečná myšlenka je skvělá! Některé věty moc povedené. I když, stále to samé… (bez urážky).

I když stále to samé, tak to musím pořád číst :D :) je to krása, zejména ty konce, kdy nikdy člověk neví jak to skončí, protože až do samotného konce to je tak nějak otevřené a pak nastane ten zvrat, ten obrat, který celý příběh otočí a otočí i mě…prostě nemám slov!

To samé? Ale mě se to tak nezdá…přijde mi, že to graduje, že to směřuje do cíle který byl naprosto…naprosto dokonalý. Člověk si možná říká, že by…? A pak, pak to dapadne takhle a je to úžasné. No…dneska je moje slovní zásoba mizerná, takže jenom chválím :)

Okomentovat

*

„Rozdávat rady je zbytečné. Moudrý si poradí sám a hlupák stejně neposlechne.“ Mark Twain