Napsal HugoBugo

Šedý

Odlesk slunce od okna přeruší můj sen.

Vstanu,

okno má rám.

Protáhnu…

se.

Opřu se o něj,

kouknu z okna ven

- nejsem tam sám.

Kouká na mě šedý už…

Znaven,

možná znuděn?

Šedý muž.

Kouká mi přímo do očí,

jakoby v nich pátral

(hledal cosi).

Léta a léta na mě v tom okně čekal/chátral

ten kdosi…

Ne, ne! Ne…

Není starý, vlastně vůbec ne…

Jen šedivý… šedý… všedně bledý…

V mladé tváři

vrásky stáří.

„Cos dělal, mladý muži?“ ptám se ho.

„Proč ses tak ztrhal?“

„Ha! Hle ho!“ odpoví mi on.

„Já neztrhal se,

ba naopak.

V životě jsem furt jen robil.

Jakože pracoval.

A i když jsem chvilku nepostál,

rád jsem žil.

A jak!

A pak?

Co pak!

Přestalo mě bavit se jen někam hnát.

Řekl jsem si:

‚Na budoucnost?

Na budoucnost sere pták…‘

A tak jsem si na prdelu sednul.

A seděl jsem.

Seděl a seděl,

plesnivěl a šednul.“