…fňukací místečko jednoho blázna
Napsal HugoBugo
Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic. Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…
Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…
Napsal HugoBugo
Stary dobry pribeh pravi
kdyz clovek neni zrovna sravy
staci pouze zeli si dat
a hned bude jak medved srat.
Napsal HugoBugo
Nemuzu jist
nemuzu spat
nemuzu nic
co bych tak rad
nemuzu lhat
nemuzu se ani smat
zustanu sam lat
az i prestane mi stat
Napsal HugoBugo
Nemuzu spat
vrtim se v posteli
chmury mne tryzni
nemam se rad
kdysi jsme lezeli
spolu – ve spolecne prizni
nemuzu spat
mleko uz dopijim
a mohu jen litovat
ze samotu s tebou nesdilim
nemuzu spat
me srdce zizni
nemam se rad
sam ve straslive tryzni…
Napsal HugoBugo
Vyblít
Ten pocit
Nevědění
Samoty
Ten pocit kuropění
Bezvýsledné roboty
Nehledat smysl
Nepokoušet se
Bezvládně ležet
Zabít se
Sníst vlastní mozek
Napsal HugoBugo
Před týdnem jsem oslavil své sedmnácté narozeniny. A když se za sebou ohlídnu, z týdne se stane měsíc, dva a za celé ty dva měsíce mého přesně vyměřeného času zde se nic nestalo. Kdybych porovnal sebe před dvěma měsíci s mým vlastním já, jak vypadá teď – nepoznal bych ta dvě dvojčata. Nerozeznal bych vejce od vejce jiného. Lidi kolem mě se mění, ale já si tu jen oddýchal pár zasraných okamžiků a až za rok budu psát o tom, že jsem před týdnem oslavil osmnáctiny a napíšu, že se nic nezměnilo, že vám to píše stále ten samý ohraný ksicht – bude to pravda.
Náctileté blondýnky a náctiletí blonďáčci si myslí, že když napíšou pár poznámeček ze svého ztrápeného života do svého deníčku, a že když to zveřejní na svém blogísku, že změní svět. Že lidi je budou poslouchat, zobat jim z ruky ty jejich nesmysly. Neuvědomují si, že nikoho kurva nezajímají ty jejich malicherné problémy. Že máme dost vlastních a nechcem si přidávat další. Nezmění svět, budou to stále ty staré ohrané ksichty, co melou stále o těch starých ohraných problémech. koho… to … doprdele… z.a.j.í.m.á. tečka
chtěl bych křečka
Napsal HugoBugo
„Přítel,“ co tě nikdy neopustí
Kráčel jsem alejí okenních rámů,
krášel jsem a za mnou pokradmu,
tiše až neslyšně, plížil se stín.
Skrčený, shrbený pod tíhou všech vin.
Byl do cela maličký, sotva mi po paty.
Vysoký ani ne do půli palce.
Jak lístek bílý ze zahrady navátý,
však nepodohný sedmikrásce.
Čím dál jsem šel, tím méně podobný.
Čím dál jsem šel, tím více rostl, nabýval tvarů,
vypadal jak ňáký vězeň z lágru.
Takový zlověstný kudrnáč.
A já jen tiše šeptnul jsem: „Hej, hej, co jsi zač?
Proč plížíš se za mnou? Proč strašíš mě ve snu?“
Nato on ze země se zvednul
a pravil: „Jsem stín, co za tebou se plazí,
zlozvyk, co se neustále vrací.
Tvá noční můra, prach, co na očích ti used/ne
přítel, co tě nikdy neopustí…“
Napsal HugoBugo
Podzimní list
Zelený list v žlutý se promění,
znachoví, zhnědne a skončí na zemi.
Každý jednou zežloutne,
a i když si říká: „Ne! Já prosím ne!“
jeho tváře dále nachoví, až v obličeji hnědá usedne.
Pak přjde den, kdy se strachem na očích si přijde pro něj
a přijde si pro něj,
ač říká: „Ne! Prosím ne! Ještě ne…“
Napsal HugoBugo
Toho rána se zrovna po okolí převalovaly obláčky husté nepoddajné mlhy. Zrakem dokonale neprostupná zástěna před vnějším světem. Přišla do školy o hodinu dřív (ne, že by se jí zrovna chtělo), a tak se z prázdné třídy vykradla s dřevěnou stoličkou. Teď tady sedí, na střeše školní budovy, sedí na dřevěné stoličce, otráveně hledí do bílé tmy a pokuřuje Černýho Dana. Na střechu se dá dostat z okna jedné chodby ve čtvrtém poschodí, stačí jím nepozorovaně prolézt ven a nikdo nic netuší. Celou noc nespala a teď ke všemu ještě tohle. O celou hodinu dřív ve škole, zabitá hodina, hodina chybějícího spánku…
Náhle se otočila. Nedokouřená cigareta zasyčela, když dopadla do louže dešťové vody v prohlubni nedokonalé střešní krytiny. Popraskané dřevěné okenice jen zaskřípěly a už se na střechu oknem dral její třídní učitel. Vyvalila oči, protože by zde čekala každého, jen ne jejího „dokonalého,“ vždy dodržujícího veškerá pravidla, nikdy by tady nečekala svého uzavřeného, vždy kultivovaného třídního učitele, Miroslava Kartouze.
„Škoda cigarety, Aničko. Co tady dneska děláš tak brzo?“
„Ále, zapomněla jsem, že dnes máme na devět, to se mi stává v jednom kuse, pane učiteli,“
odpověděla upřímně zaskočená učitelovou nenadálou přítomností. Mgr. Miroslav Kartouz zcela určitě klamal svým dojmem dokonalého vzorňáčka a v porušování pravidel rozhodně nebyl začátečníkem, protože přišel plně vybaven podobnou dřevěnou stoličkou, jakou si přinesla i ona, obkročmo si na ni sedl a z vnitřní kapsy své bundy vytáhl krabičku cigaret. První nabídl Anně, pak si sám jednu vytáhl a oběma zapálil.
„Víš Ani já si s tebou strašně rád povídám,“ řekl učitel a na chvíli se odmlčel. Anna jen nevěřícně pozorovala jeho vroucné chování. Poté pokračoval: „Vždycky jsi ke mně taková upřímná, hodně věcí se od tebe dozvím. Jak to teď vůbec máte ve třídě? Všechno v pohodě?“
„Samozřejmě, pane učiteli, jako vždy. Ve třídě všechno oukej. Ale, co já vím, já mám teď dost osobních problémů a třídě jsem se tak trochu vzdálila.“
„Ale, nepovídej.“
„Ne, nechci vás tím zatěžovat.“
„Jen mluv, pokud to tobě nevadí,“ přesvědčoval ji Kartouz.
„Celou noc jsem dneska nespala. Víte, rozešla jsem se s přítelem, já vím, teď si asi říkáte, co jiného taky může trápit holku v mých letech, já vím, že takhle vy to vidíte, ale pro mě to opravdu hodně znamenalo. Byl to můj první vážný vztah a teď je to všechno fuč… Já nevím, je to takový divný pocit. Ale, jak jsem řekla, nechtěla bych vás tím zatěžovat, vůbec si s tím nedělejte starosti. To je moje věc.“
„Dobře, jak myslíš,“ odpověděl a dál se tím už nezabývali. Chvíli jen tak mlčky seděli, když tu zničehonic učitel propadl v hysterický pláč. Mezi vzlyky bylo slyšet něco jako: „Mně se teď taky rozpadá vztah. Všechno to jde do kopru… Osm let spolu a teď tohle… Nechápu to, našla si někoho jiného… Osm let jsem kvůli ní nekouřil. Vidíš to, co teď dělám? Po osmi letech jsem si zase zapálil… sedím tu na střeše školní budovy se svou náctiletou žačkou a kouříme… Ale co, čert to vem. Mně už je teď stejně všechno jedno,“ narovnal se, utřel si uslzený obličej.
Chvilku Anna uvažovala, zda se to hodí, nebo jestli jí to nepřitíží. Nakonec si řekla, jako její třídní – „čert to vem“ a vytáhla ze své brašny láhev domácí slivovice, kterou vždy nosila při sobě pro případ nouze.
„Nate, pane učiteli, napijte se,“ řekla, podala mu láhev. Ten ji zkušeně otevřel a naráz vypil skoro polovinu – další zajímavé překvapení.
„Děkuji, Aničko, vážím si toho, že tu se mnou ještě sedíš. Vůbec nechápu, co to do mě vjelo. Manželka se včera odstěhovala a asi mě to sebralo víc, než jsem očekával. Možná jsem si měl vzít den dva volno. Achjo,“ povzdechl a opět si mocně přihnul z láhve. Anna mu ji raději vytrhla z rukou – nerada by ho nechala se opít a vyhodit ze školy za alkohol v práci. To by mu tak ještě scházelo.
„Tohle mívám na celý týden, pane učiteli,“ upozornila ho.
„A vůbec, proč mi netykáš? Já jsem Mirek,“ učitel zašilhal a podal jí ruku. Anna jen velice opatrně potřásla nabízenou pravicí, hned poté ji šokovaně stáhla zpět. „Mirek“ si zapálil další cigaretu.
Tykat, mu rozhodně nebude, ale je fajn, že si s učitelem teď tolik rozumí. Jen, aby se nedozvěděl, jak je to s tou její neprospanou nocí. S Mirkem teď mají skvělý vztah bez všech problémů. Ha! S Mirkem… jak příhodné. Každopádně její kluk ji stoprocentně miluje a ona jeho. Nespala… protože propadá z matematiky. Z předmětu magistra Miroslava Kartouze.
Napsal HugoBugo
Do schodů funět
Na telku čučet
Pozvolna chátrat
Poslepu po brýlích pátrat.
Tři vlasy šedivé
Už se viklají
V Kauflandu lenivě
Ceny klesají.
Autobus nečeká na lidi o berlích
Láska má životní leží na posteli
na lůžku posmrtném, v rakvi dubové
hřbitov místo mé putovní, not love.
Pozdravit vrátného, zapálit svíčku,
očistit náhrobek, položit kytičku.
K večeru sedět u ulic
A ronit slzy nemajíc
Koho obejmout.
V ruce nůž a před sebou kytice
Mramorový náhrobek a na něm svíce
Plamen již dohasíná, záhrobně plane
A já vím, že dnes se to stane
Krvavá kapička na mramor spadne
Svatební šaty, milostné lože,
Bijící srdce, krvavé nože.
Červená bílá v jednotu splyne
Červená bílá, egyptská koruna
Krví a potem v jednotu spojena.
