Jen já a pan Ego
Proč jsi sračka?
Není to hračka.
Tak proč jsi sračka?
Není to hračka, povídám.
Ne, to teda není.
Není.
Je to ještě jednoduš
Pššš!
Kurva, tak proč jsi taková píča?
Hugo Bugo
…fňukací místečko jednoho blázna
Zář
4
Zář
4
Pořád jsem nevěděl, jak pokračovat, až mi přišlo, že je to hotové…
„Dobrý den!“ téměř zařval mladík na prodavačku za pultem, opřel se o zastavený běžící pás, vybalil na ni ten nejroztomilejší opilecký úsměv, jaký uměl vyloudit a fouknul na ni blizard etanolových srážek. Bylo na něm poznat, že už má něco vypito, a že v tom nehodlá přestávat, proto se dívka, co měla půl hodiny do konce směny, a pak ji čekal příjemný večer s jejím novým přítelem, zhluboka nadechla, také se pokusila o úsměv (i když je nutno podotknout, že to byl pokus velmi chabý) a mezi zuby vytlačila: „Dobrý den, co byste si přál?“
Mladík se nejprve zhluboka nadechl a pak vykřikl ještě hlasitěji, než předtím své ´Dobrý den´: „Dejte mi flašku toho NEJhnusnějšího pití, co tu máte!“ uchechtl se a nahnul přes pult, kde zemi vystlal zbytky své snídaně.
Srp
29
Mé srdce pumpuje vakuum.
Prázdné, jak močák bez piva.
Jak kulturní dům.
Prázdný, pohřbený zaživa.
Už usedá na svůj trůn.
Na mé srdce, na vakuum.
Plíží se jako duch,
plíží se, zmenšuje se kruh.
Už je docela dost
blízko – střízlivost.
A proto připíjím na slávu snů a zapomenutých vzpomínek.
Než se z žalu poseru,
než nadělám si do plínek.
Čec
14
Jill
Nastal večer. Stíny pouličních lamp se honily, jak lidé spěšně procházeli kolem kavárny a zastiňovali tak pouliční osvětlení. Jill seděla s šálkem CAFFELATTE, které bylo ze všech káv zde nejlevnější, pomalu jej upíjela a přemýšlela o svém životě. Rozhodovala se, co dál.
Dnes mám narozeniny a nikdo z rodiny si ani nevzpomněl. Měla bych se na ně na všechny vykašlat, měla bych se odstěhovat… Když si koupím vlastní byt, budu mít dosud nezažitou volnost, svobodu, budu si moct chodit domů, kdy se mi zachce, a povedu si vlastní domácnost – žádní rodiče, žádná pošahaná sestra, ani jiné hrůzy mého nynějšího domova. Na druhou stranu si budu muset platit nájem, budu se muset starat sama o sebe, najít si práci – Zemřeš! Utíkej! – už to nebude tak…
Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ta myšlenka není její vlastní. Jakmile jí to došlo, polekaně s sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe. Strach se jí zračil v očích. Co to bylo? Ta slova jí proletěla myslí a byla zase pryč. Jako by si je sama pomyslela, až na to, že nepomyslela… Kavárna vypadala dokonale všedně. Číšnice za barem si znuděně pročítala časopis s podivným názvem, – Psychoenergetika – hosté – většinou milenecké páry, které v této kavárně rády trávily chvíle kvůli romantické atmosféře – se drželi za ruce, popíjeli kávu a drbali o svých všedních životech. Jedna paní – kolem čtyřiceti – každou chvíli upíjela ze svého šálku a nervózně pokukovala po hodinách na stěně. Ve chvíli, kdy se Jill podívala na muže sedícího v rohu u věšáku s kabáty, zjistila, že ji pozoruje. Když se na něj zaměřila, polekaně trhl hlavou a věnoval se dál knížce opřené o hranu stolu. Jill už však neoklamal. Pomalu sklopila pohled ke svojí kávě. Horečnatě přemýšlela. Co teď? A co to vůbec bylo? Proč si myslím takové věci? Jak to ke mně přišlo? Nebyl čas nad tím uvažovat. Buď bude jednat a řídit se tou prazvláštní představou, myšlenkou, nebo co to vlastně bylo, anebo to nechá být. Rozhodla se ve vteřině – dopila zbytek svého CAFFELATTE, nechala na stole padesátikorunu a vyrazila do ulic prochladlých podzimním večerem.
Chyť ji!
Už zase! Už zase jí jako blesk hlavou prolétla cizí slova. Než se dveře zavřely, zahlédla muže sedícího v rohu, jak se zvedá a spěšně z věšáku strhává svůj kabát. Co? Co se to děje? A proč zrovna mi? Zrychlila krok. Ohlédla se za sebe a viděla muže z kavárny, jak za ní pospíchá. Dala se do běhu. Ten podivný chlap za ní. Dlaždice asi metr před ní se zachvěla a vyletěla z chodníku jako koule vystřelená z kanónu kolmo k nebi. Ještě přidala, už se ani neohlížela, dala do běhu všechnu svou energii. Všechnu sílu, kterou posbírala z nejskrytějších zákoutí svého organismu, vložila do tohohle životního běhu. Bylo jí jedno, zda se přestěhuje od rodičů, nebo s nimi zůstane v jedné domácnosti, jediné, co si v tuhle chvíli přála, bylo utéct tomu člověku… Dlaždice před ní i za ní začaly vyletovat ze země. Zpětná zrcátka aut se ulamovala a létala závratnou rychlostí k ní. Vypadalo to, jakoby se všechny menší předměty v ulici pobláznily a chtěly ji zabít. Měla obrovské štěstí, když se na poslední chvíli rozplácla na zemi a tak tak se vyhnula letícímu televiznímu satelitu. Přiletěl odkudsi shora a rotoval jako hozené frisbee v parku. Její náskok se zmenšoval. Zkusila ještě přidat, ale cítila, že je na hranici svých sil.
Najednou, jako by měla jakousi předtuchu, v hlavě jí utkvěla představa vyblitě zeleného Volkswagenu. O pár setin sekundy to auto zahlédla před sebou. Zastavila se a zmateně se na něj zadívala. V tu chvíli auto vyletělo do vzduchu, přeletělo celou ulici a narazilo do zdi na druhé straně. Kdyby se chvilku před tím nezastavila, auto by ji smetlo s sebou jako nic. Šok z toho, co se stalo, Jill probral z její přestávky, ohlédla se – její pronásledovatel už byl skoro u ní – rychle se dala opět do běhu. A najednou jí to došlo. Najednou, jakoby to celé dávalo smysl. Konečně našla poslední dílek celé skládačky. I když se to zdálo celé ztřeštěné, postavené na hlavu a dokonale nesmyslné, Jill věděla, že je to pravda. Ona tomu muži vidí do hlavy! Proto věděla, že po ní půjde. Proto věděla, že chce tou svojí nepochopitelnou mocí pohnout autem, a tak se mu vyhnula! A nejen jemu. Někdo věděl, že ji ten muž chce zabít, a proto to slyšela a dokázala včas zareagovat. No jasně! Pocítila radost z toho, že na to přišla, že se nezbláznila a tohle celé se opravdu děje. Také zjistila, že potom posunu auta její pronásledovatel znatelně zpomalil. Zadýchával se, ztěžka se pohyboval a stále víc na Jill ztrácel. Nakonec úplně zastavil, bezmocně se opřel o kolena a rozdýchával ten vyčerpávající běh. Zoufale k Jill ještě natáhl ruku – to bylo naposledy, kdy jej uviděla, než zabočila do další ulice a on jí zmizel z očí. Zahnula ještě do několika uliček, aby jej zmátla. Teď už ji určitě nesledoval. Zabočila, opřela se o zeď a zhluboka dýchala, když vtom jí někdo přitiskl dlaň na ústa. Snažila se vykřiknout, ale její ,Pomoc!´ víc než dostatečně utlumila ruka věznitele.
„Buď zticha, ty hlupačko! Já jsem s tebou…!“
Jill udivilo, že ten, kdo ji napadl, je žena. To jí ovšem nebránilo v tom, aby s sebou zmítala a snažila se vykleštit z jejího sevření.
„Drž už hubu! To já jsem tě před ním varovala!“ promluvila znovu žena.
Jill přestala vzdorovat a ztichla.
„Teď ti pomalu sundám ruku z pusy. Ne, že zase začneš ječet, jak ňáká kurva, nebo tě budu muset omráčit a fakt se mi pak nechce s tebou tahat přes půl Ostravy.“ řekla značně otráveně svým přihroublým tónem. Potom, jak ji předem informovala, sundala ruku z Jilliny pusy.
„Co to proboha bylo? Kdo to byl? A kdo…“ začala ze sebe o překot chrlit Jill. Žena ji zastavila rychlým gestem ruky: „Poslouchej. Tady není čas ani bezpečí. Pak vše proberem a klidně ti zodpovím všechny tvoje otázky. Teď musíme vzít roha,“ otočila se a přes rameno ještě dodala: „Za mnou!“
Kvě
23
Seděli naproti sobě a navzájem po sobě toužili. Ani jeden z nich se ale nedokázal pohnout. Hleděl do jejích tmavě hnědých očí. Utápěl se v nich. Cítil, jak ho unášejí vlny kaštanového moře. Užíval si ten pocit. Sundala si ramínko a odkryla své nahé ňadro. Touha ještě vzrostla. Spalovalo ho to. Nenáviděl ty pocity, a přitom po nich neskutečně prahnul. Chtěl se jí dotknout, chtěl z ní strhnout oblečení a odkrýt i zbytek její křehké krásy, ale nemohl. Bál se. Bál se, že by zničil ten okamžik, že by se ztratilo kouzlo. I ona se bála. Uvědomil si, jak moc ji miluje. Přál si, aby ho taky milovala. Doufal v to. Zlehka se k ní přiblížil, stále se jí díval do očí. Nebylo kam spěchat. Měli spoustu času. Všechen čas na zemi teď patřil jim. Dotkl se její nahé kůže, mírně se zachvěla. Postřehnul zaváhání v jejích očích, to však náhle zmizelo. Přiblížil se k ní a ona k němu. Stal se otrokem vášně. Zhypnotizovaně sledoval její rty. Pomalu jí přejížděl rukou po nahém rameni. Dostával se níž a níž. Nervozita se vytrácela. Na chvíli se zastavil, pak se její rty přitiskly na ty jeho. Mírně přitlačil. Ona jeho tlak opětovala. Svlékl ji z halenky, ona mu sundala košili. Podíval se na tmavou bradavku a chtěl se jí dotknout. Nesmí nic uspěchat. Pomalými pohyby kolem ní kroužil prstem. Usmál se na ni a ona mu úsměv opětovala. Čekala, kdy se jí dotkne. Cítila v tom napětí, cítila touhu. Líbilo se jí to. Nakonec se dostal až k bradavce a sevřel prso v dlani. Zlehka zasténala. Cítila, jak vlhne a cítila, jak tvrdne jeho mužství. Přesunul se níž – na vnitřní strany jejích stehen. Pomalu, až nesnesitelně pomalu postupoval dál. Čekala a touha ji rozpalovala stále víc. Už se to skoro nedalo vydržet, a přesto chtěla, aby pokračoval dál. Když už se dostal k cíli, nahmatal malou pecičku uvnitř a něžně zatlačil. Rozkoš vytryskla proudem. Byla všude. Všechny svaly se jí napnuly. Neudržela výkřik a ten jí prošel mezi zuby. Proniknul do ní. Zhluboka oddechoval. Svíral ji v pase a kýval se do rytmu. Nahrnula se další vlna rozkoše. To už sténali oba. Rytmus se stále zrychloval a přišla třetí vlna a čtvrtá. Všude cítila božskou rozkoš. I on ji cítil. Vytrysknul…
Potom otevřel oči a snažil se nevnímat obrovskou díru zející v jeho hrudi. Snažil se nevnímat ten drásavý a palčivý pocit vycházející přímo z jeho srdce. Snažil se nevnímat polštář prosycený slzami, ani lepkavý pocit v oblasti rozkroku. Po zmáčeném obličeji mu stekla další slza. Objímal vlhký polštář a plakal. Byl sám. Neuvěřitelně sám…
Kvě
2
Trápím se – je to to jediné, co mi zbylo
Vím, že co bylo,
už nejde vrátit zpět.
A co řeklo se,
už nezměním ani stovkou vět.
Vím, že už tě neuvidím,
že už nenecháme splynout,
a přece sním,
a přece – nejde zapomenout.
Dub
24
Život je osud, co plní nám přání.
Je to mistr převleků a překrucování.
Jaký je život? Vlastně nemám zdání,
je to ruka, co zfackuje tě znenadání.
Je to děvka, co když zaplatíš, nevíš jestli dá.
Je to kov, co když kuješ, tak se nepoddá.
Je to druh osamělého druha,
různobarevný je jako duha.
Dub
19
Rozpor
Sto, sto různých sil na sto různých částí ve tvém těle tlačí.
Jak jednoduché, zdá se, pouhá dvě slova stačí.
A přece tak těžké.
Tak neskutečně těžké.
Tak, tak, tak, tak, tak, tak, tak…
Jako když mluvím bez jazyka -
huhly, huhly, huhly.
Jak milenka, co se mě nedotýká,
radši bych prošel uchem jehly.
A přece musím.
Říct ti, že to končím.
Dub
13
Dub
3