Smutný úděl básníků
Hím hhe hehehehe
she hejhou hjeholhí.
hohesjt hhu hohihu i phiha.
I phohejs áchy hjeholhí…
Hugo Bugo
…fňukací místečko jednoho blázna
Lis
14
Lis
5
Ještě nikdy jsem nepsal k žádné své „básni“ nějaký komentář (a že by to možná i některé potřebovaly). Jsem stejného názoru jako většina básníků po celém světě, že báseň nejenže nemá být, ale dokonce nesmí být nějak vykládána. Jednak proto, že základem většiny básní je emoce a ta se těžko kritikovi popíše, jednak ale proto, že každý cítíme jinak. Každý tu Emoci vnímáme jinak – po svém a nikdo nám nemůže říct, jak máme cítit, jak máme žít. Jestliže vykládáme jednu rovinu básně, ničíme tím všechny ostatní roviny. Zabíjíme tím to, čím jsou básně krásné… jejich víceúrovňovost.
Každopádně dnes jsem si komentář nemohl odpustit. Na mou obranu ovšem – budu komentovat jen onen zvláštní podtitul. Jedná se až snad o takovou říkanku. ALE říkanku s velkou emocí, s velkým prožitkem a přišlo by mi velice nefér, kdybych nezmínil, že nejsem autorem té Velké emoce. Emoční základ pro tuto báseň mi poskytl kamarád – báseň je tedy o něm, ne o mně, o jeho pocitech, ne o mých (já v té chvíli cítil jen fascinaci a uchvácení jeho stavem, a tak jsem jej prostě musil zachytit) – a tak by nebylo korektní to alespoň nezmínit, zvlášť když je zároveň autorem prvních dvou veršů.
Na druhou stranu nevím, zda chce být onen člověk zmiňován (i když u tebe nepochybuji, že chceš, Adame), a proto ten „divný“ poditul.
Ještě teda – zkuste si to představit s patřičným přednesem (já vím, já vím, další komentář). Protože (a to platí snad u všech básní, které jsem, kdy četl, nebo slyšel – bohužel nakonec stejně jen skončí v odpadišti tiskací černě, s tím už básník nic neudělá…) jinak to není ono. Konkrétně tahleta se opravdu promění jen v obyčejnou říkanku, možná s trochou erotického (zvrhlého) podtextu…
A teď už tedy báseň s názvem:
TOUHA
Inspirováno (ty víš kým)
Gabrielo!
Ukaž tělo!
To tělo!
By se mi líbat chtělo.
Gabrielo…
Ukážeš mi tělo?
Když vytáhnu svoje dělo?
To dělo!
By se už nabít mělo.
Vždyť ještě nikdy nestřílelo.
Gabrielo!
Ukaž tělo!
Zář
22
Život je svině.
Život je zatracená svině.
Všichni jen sedí a smějou se,
když dřeš na ně.
Jsou to svině.
Jsou to slepá maskulina stříkající svou pohlavní touhu do chřtánu zoufalství, nestarající se o nic jiného, než o svá betonová srdce rozrážející svým tlukotem zdi domů a ulic města svobody.
Betonová srdce rozrážející svým tlukotem nesobecké sny a přání.
Betonová srdce rozrážející svým výsledkuchtivým tlukotem vše, co nevyhovuje jejich horečnatému blouznění o zlaté hroudě v dálčinácch řeky, co teče do kopce.
Betonová srdce udávající svým hřmotným , neukončitelným tlukotem rytmus tanci dřiny, potu a krve.
Dřít za ně, dřít na ně, dřít pro ně i pod nimi.
Oni jsou celý tvůj život – tvé živobytí.
Oni jsou tvé právo, tvůj zákon i tvá hlavní povinnost, tvá hlavní podstata.
Tvůj oltář, tvé požehnání,
tvůj Bůh, tvé vše, co jest k mání.
Tvé místo k životu, tvůj vesmír.
Nemáš nic, co není jejich.
Zaprodal jsi vše pro život, který jsi zaprodal.
Zář
16
Seznámení
Přijdu k ní a řeknu jí…
řeknu…
Řeknu, že nenacházím slov,
že z ní ztrácím dech…?
Sakra, vyseru se na příběh.
Řeknu to pěkně od plic.
Zatracený pysk!
Proč vůbec musím něco říkat?
Proč ji nemůžu vzít a rovnou začít líbat?
Kvě
28
Dub
29
Dub
17
Máš krásné vlasy, drahá
Miluji tvé vlasy, když stáčejí se do pilin.
Když vejdeš do dveří, tak nejsi zrovna in,
když šilháš jedním okem tam a druhým zase do nevidím,
tak to tě nenávidím.
Ale…
Miluji tvé vlasy, jak splihnou po dešti.
Jak pajdáš na tu chromou, za to bych ti vrazil pěstí.
Jak stále škrábeš si tu bradavici,
co máš na pravé líci,
tak to tě nenávidím.
Ale…
Miluji tvé vlasy, co lesknou se na slunci.
Co chvíli skuhráš, fňukáš, škemráš, že život není fér.
A ten tvůj nos? – spálenej kobzol v hrnci.
Někdy mám fakt chuť vzít do ruky kvér.
Až tak tě nenávidím.
Ale i tak…
Miluji tvé vlasy – voní po růžích
Miluji tě…
Jak jen to děláš, lásko má?
„To ne já, to moje Schauma!“
Dub
7
Pochod v plné zbroji
Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada…
Bře
30
Definice všednosti
Den už se probouzí, ale ty usínáš.
Společně s nocí i hvězdami tvé tělo zhasíná.
Co vryje se ti na tvář,
než s prvními paprsky nadobro odejdeš?
Žes mohl být bankovní úředník, snad básník, možná i popelář,
ale že žádným z nich už se nestaneš?
Nebo tvůj ksicht zkřiví vzpomínka na život, cos prožil,
a že žils ho rád,
i když ne vždy jsi vložil,
abys to mohl později vybrat.
Co v tobě zůstane, až zbude jen holá kost?
Budoucnost? Minulost?
Nepomyslíš třeba na tu dívku, cos potkal před –
teď se to zdá být jen mžik.
Na tu, cos na rozloučenou políbil na líčko.
Nebudeš se trápit, že to bylo maličko?
Žes ji prostě nepřefik!
Okolí je zalito prvním ranním světlem
a ty, ještě než zavlažil jsi vzduch svým posledním dechem,
a pak v zapomnění pad,
pomyslis sis: ‚Mám hlad…‘
Úno
9
Jedenáct
Takový táhlý, monotónní zvuk,
co uši rve ze hlavy.
Crrrrrrrr
Co připomíná ti tisíce muk,
co vrhne tě do šatlavy.
A na zdi viselo jedenáct.
Náhle nekonečno zdá se všední,
hodinu, co hodinu v uších ti zaznívá.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Všední dny, co nikdy nezevšední,
neb tortura nikdy nezevšední, i když ji už potisící zažíváš.
A na zdi viselo nevšedních jedenáct.
Třicet bolavých hlav a šedesát krvavých palců.
Třicet nás je, krát třicet táců.
Třicet prdelí do vzduchu zvedne se:
„Dobrý den, posaďte se :).“
A na zdi viselo, tento měsíc již třicátých, jedenáct.
A hned kecá a kecá a kecá.
Z pusy jí leze černý mor.
Ta hnusná stará bréca.
Potopila náš záchraný vor.
A na zdi viselo umrlců jedenáct.
Znuděných k smrti, umrlých jedenáct.
Jedenáct bledých, mrtvolných ksichtů.
Jedenáct tváří…
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Z hrdla vzlyk
Prudký vztyk
Zavírákem šmik a fik
Jen tak do vzduchu
Nepříčetný ryk
Zoufalý křik:
„Všichni jsme mrtví, všechny nás žerou červi!!!
Mami já nechci zemřít, ještě ne, prosím,
Proboha…
Ještě si zašukám, pak zemřu, zdechnu, jen si zašukám, prosím…
AAAAAA!!!“
A na zdi viselo jedenáct. Stále jedenáct…
Stále!
„Dnes dopoledne, v jedenáct
hodin, spáchal sedmnáctiletý
student všeobecného gymnázia
v Porubě, Hugo Paterek, sebevraždu. Přímo v
hodině českého jazyka přeběhnul po
školních lavicích k otevřenému
oknu a vyskočil z něj. Podle očitých
svědků sebevrah těsně před svou smrtí
vykřikoval: „Já nechci umřít, mami prosím,
ještě ne!“ Vedení školy i všichni spolužáci
jsou z incidentu šokováni. Tu hodinu vyučující
pedagožka mgr. Jana Körberová našemu
magazínu svěřila, že student jí už
od počátku přišel dost podivínský a tak
trochu blázen. Jeho činu samozřejmě
nemohla nijak zabránit. Ředitelka školy
Phdr. Hana Ovarová oznámila: „Od nynějška
platí přísný zákaz otevírání oken ve všech
učebnách. A to až do odvolání.“