Napsal HugoBugo
Seschlý list padá k zemi.
Svět do práce se dal.
V omluvném listu, že prý blbě je mi,
jsem svého času král!
Seschlý list padá k zemi.
Lesem se procházím.
Odpoledne volné…
co s ním?
Potkal jsem dívku, před tisíci lety.
Došlo k explozi, střetly se světy.
Obloha zahřměla a pak zhroutila se.
Ten pocit, když nedýchám, a přesto žiju, zdá se.
Seschlý list padá k zemi
a můj mozek k myšlence se dal -
nastoupím do vlaku,
přestože blbě je mi.
Nakoupím růží tisíc,
za každý rok, co jsem zameškal.
Řeknu: „Neodejdu nikdy víc…“
A pak vytáhnu arzenál!
Seschlý list už dopadl.
Šel jsem s pohledem v zemi.
Pak hlavu jsem zved, k obloze vzhlédl.
Dodnes tam je, směje se mi.
Seschly list k zemi dopadl.
Napsal HugoBugo
Za někoho myslí srdce,
za někoho zase mozek.
Někdo myslí jen tím, co má v ruce,
jiný, jako by se zasek.
Někdo myslí na holky,
někdo zase na vdolky.
Jiný na matiku,
další zase na okolky.
A na co myslíš ty?
…
Napsal HugoBugo
Otoč se, dřepni si
a pak si lehni.
Vzdychni
a abych probral se: vlep mi.
Napsal HugoBugo
Sedím sám v koutu
a držím v rukou tu
pitomou korespondenci:
„Promiň, ale nechodím s někým, kdo má impotenci…“
Napsal HugoBugo
Nemám smysl, nemám cíl,
mou mysl kdosi poprosil,
ať dá výpověď.
Nemám smysl, nemám cíl,
mé srdce kdosi proprosil,
ať dá výpověď.
Nemám smysl, nemám cíl,
jsem jen bludné stvoření.
Robot,
co ho vsadili do bot!
Bez citů a bez emocí
prázdný, vlastné plný – bezmoci.
Nemám chuť a nemám motivaci.
Má pouť už nemá cíl.
Napsal HugoBugo
Kraj už je unavený a ukládá se k spánku.
Osud dopisuje zase jednu stránku.
A lisuje se papír
pro nový rok,
pro novou poštovní schránku.
A jak kraj do bílé temnoty se halí,
jak na nás těžkost krátkých dní se valí,
tak i já chci zavřít oči, sepnout řasy,
upadnout do temnoty, ostříhat si vlasy.
Napsal HugoBugo
Už zase přišel ten čas.
Pociťuji vztek, držím v zubech zlobu.
Všichni! mají hodokvas
a já, já brečím v koutu.
Už zase přišel ten čas,
co vždycky do měsíce
objeví se.
Už zas přišel ten čas.
Krev mi teče z očí,
svět se se mnou točí,
když
šukanizuju pryž.
Když beze smyslu obletuju flámy,
když mý srdce má zas krámy.
Napsal HugoBugo
Nahlížím do seznamu osamělých duší,
vidím svý jméno,
jsem tam sám.
Nahlížím do něj a srdce mi buší,
buší však naprázdno,
starej krám.
Nahlížím do toho seznamu těch posranejch duší
no a vidím tam to svý jméno.
Pouhá dvě slova, psaná černou tuší,
černou jak noc, jak havraní lejno.
Napsal HugoBugo
Proč jsi sračka?
Není to hračka.
Tak proč jsi sračka?
Není to hračka, povídám.
Ne, to teda není.
Není.
Je to ještě jednoduš
Pššš!
Kurva, tak proč jsi taková píča?
Napsal HugoBugo
Mé srdce pumpuje vakuum.
Prázdné, jak močák bez piva.
Jak kulturní dům.
Prázdný, pohřbený zaživa.
Už usedá na svůj trůn.
Na mé srdce, na vakuum.
Plíží se jako duch,
plíží se, zmenšuje se kruh.
Už je docela dost
blízko – střízlivost.
A proto připíjím na slávu snů a zapomenutých vzpomínek.
Než se z žalu poseru,
než nadělám si do plínek.
