Archive

Právě si prohlížíš jen rubriku To nejlepší….

Zář

22

Napsal HugoBugo

Život je svině.

Život je zatracená svině.

Všichni jen sedí a smějou se,

když dřeš na ně.

Jsou to svině.

Jsou to slepá maskulina stříkající svou pohlavní touhu do chřtánu zoufalství, nestarající se o nic jiného, než o svá betonová srdce rozrážející svým tlukotem zdi domů a ulic města svobody.

Betonová srdce rozrážející svým tlukotem nesobecké sny a přání.

Betonová srdce rozrážející svým výsledkuchtivým tlukotem vše, co nevyhovuje jejich horečnatému blouznění o zlaté hroudě v dálčinácch řeky, co teče do kopce.

Betonová srdce udávající svým hřmotným , neukončitelným tlukotem rytmus tanci dřiny, potu a krve.

Dřít za ně, dřít na ně, dřít pro ně i pod nimi.

Oni jsou celý tvůj život – tvé živobytí.

Oni jsou tvé právo, tvůj zákon i tvá hlavní povinnost, tvá hlavní podstata.

Tvůj oltář, tvé požehnání,

tvůj Bůh, tvé vše, co jest k mání.

Tvé místo k životu, tvůj vesmír.

Nemáš nic, co není jejich.

Zaprodal jsi vše pro život, který jsi zaprodal.

Zář

16

Seznámení

Napsal HugoBugo

Přijdu k ní a řeknu jí…

řeknu…

Řeknu, že nenacházím slov,

že z ní ztrácím dech…?

Sakra, vyseru se na příběh.

Řeknu to pěkně od plic.

Zatracený pysk!

Proč vůbec musím něco říkat?

Proč ji nemůžu vzít a rovnou začít líbat?

Kvě

28

Na laně

Napsal HugoBugo

Procházím se…

Procházím se po laně.

Tvářím se …

Tvářím se vyrovnaně,

ale nejsem…

Dub

29

Mezi

Napsal HugoBugo

Mezi černou a bílou

Mezi babkou a vílou

Mezi ano i ne

Mezi nohama schne

Můj ejakulát…

Dub

17

Máš krásné vlasy, drahá

Napsal HugoBugo

Miluji tvé vlasy, když stáčejí se do pilin.

Když vejdeš do dveří, tak nejsi zrovna in,

když šilháš jedním okem tam a druhým zase do nevidím,

tak to tě nenávidím.

Ale…

Miluji tvé vlasy, jak splihnou po dešti.

Jak pajdáš na tu chromou, za to bych ti vrazil pěstí.

Jak stále škrábeš si tu bradavici,

co máš na pravé líci,

tak to tě nenávidím.

Ale…

Miluji tvé vlasy, co lesknou se na slunci.

Co chvíli skuhráš, fňukáš, škemráš, že život není fér.

A ten tvůj nos? – spálenej kobzol v hrnci.

Někdy mám fakt chuť vzít do ruky kvér.

Až tak tě nenávidím.

Ale i tak…

Miluji tvé vlasy – voní po růžích

Miluji tě…

Jak jen to děláš, lásko má?

„To ne já, to moje Schauma!“

Dub

7

Pochod v plné zbroji

Napsal HugoBugo

Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada
Chřest Křuňk Chřest Křuňk Chřest Křuňk
Tada Tada Tada…

Bře

30

Definice všednosti

Napsal HugoBugo

Den už se probouzí, ale ty usínáš.
Společně s nocí i hvězdami tvé tělo zhasíná.
Co vryje se ti na tvář,
než s prvními paprsky nadobro odejdeš?

Žes mohl být bankovní úředník, snad básník, možná i popelář,
ale že žádným z nich už se nestaneš?
Nebo tvůj ksicht zkřiví vzpomínka na život, cos prožil,
a že žils ho rád,

i když ne vždy jsi vložil,
abys to mohl později vybrat.
Co v tobě zůstane, až zbude jen holá kost?
Budoucnost? Minulost?

Nepomyslíš třeba na tu dívku, cos potkal před –
teď se to zdá být jen mžik.
Na tu, cos na rozloučenou políbil na líčko.
Nebudeš se trápit, že to bylo maličko?
Žes ji prostě nepřefik!

Okolí je zalito prvním ranním světlem
a ty, ještě než zavlažil jsi vzduch svým posledním dechem,
a pak v zapomnění pad,
pomyslis sis: ‚Mám hlad…‘

Úno

9

Jedenáct

Napsal HugoBugo

Takový táhlý, monotónní zvuk,
co uši rve ze hlavy.
Crrrrrrrr
Co připomíná ti tisíce muk,
co vrhne tě do šatlavy.

A na zdi viselo jedenáct.

Náhle nekonečno zdá se všední,
hodinu, co hodinu v uších ti zaznívá.
Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr
Všední dny, co nikdy nezevšední,
neb tortura nikdy nezevšední, i když ji už potisící zažíváš.

A na zdi viselo nevšedních jedenáct.

Třicet bolavých hlav a šedesát krvavých palců.
Třicet nás je, krát třicet táců.
Třicet prdelí do vzduchu zvedne se:
„Dobrý den, posaďte se :).“

A na zdi viselo, tento měsíc již třicátých, jedenáct.

A hned kecá a kecá a kecá.
Z pusy jí leze černý mor.
Ta hnusná stará bréca.
Potopila náš záchraný vor.

A na zdi viselo umrlců jedenáct.

Znuděných k smrti, umrlých jedenáct.
Jedenáct bledých, mrtvolných ksichtů.
Jedenáct tváří…

Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.
Jedenáct.

Z hrdla vzlyk
Prudký vztyk
Zavírákem šmik a fik
Jen tak do vzduchu

Nepříčetný ryk
Zoufalý křik:
„Všichni jsme mrtví, všechny nás žerou červi!!!
Mami já nechci zemřít, ještě ne, prosím,
Proboha…
Ještě si zašukám, pak zemřu, zdechnu, jen si zašukám, prosím…
AAAAAA!!!“

A na zdi viselo jedenáct. Stále jedenáct…
Stále!

„Dnes dopoledne, v jedenáct
hodin, spáchal sedmnáctiletý
student všeobecného gymnázia
v Porubě, Hugo Paterek, sebevraždu. Přímo v
hodině českého jazyka přeběhnul po
školních lavicích k otevřenému
oknu a vyskočil z něj. Podle očitých
svědků sebevrah těsně před svou smrtí
vykřikoval: „Já nechci umřít, mami prosím,
ještě ne!“ Vedení školy i všichni spolužáci
jsou z incidentu šokováni. Tu hodinu vyučující
pedagožka mgr. Jana Körberová našemu
magazínu svěřila, že student jí už
od počátku přišel dost podivínský a tak
trochu blázen. Jeho činu samozřejmě
nemohla nijak zabránit. Ředitelka školy
Phdr. Hana Ovarová oznámila: „Od nynějška
platí přísný zákaz otevírání oken ve všech
učebnách. A to až do odvolání.“

Pro

7

Napsal HugoBugo

Sudé dny propláču a liché zase probrečím,

srdce jsem si vložil do lisu.

Injekcí mi bere mízu,

dokud neomdlím.

Bílý mundur ji opravňuje.

Žílou mi vysaje zlato z těla.

Skoro pět deci tekutého bohatství.

Pak mi strčí šest stovek do kapsy,

cvrkne mě do čela

a vypere mě ze dveří.

Šestikilovou flašku vrazím si do pusy.

(Jako dudlík.)

Blbě je mi,

když zvratky relaxují na zemi.

(A ve mně se zvedají další.)

Lis

26

List

Napsal HugoBugo

Seschlý list padá k zemi.

Svět do práce se dal.

V omluvném listu, že prý blbě je mi,

jsem svého času král!

Seschlý list padá k zemi.

Lesem se procházím.

Odpoledne volné…

co s ním?

Potkal jsem dívku, před tisíci lety.

Došlo k explozi, střetly se světy.

Obloha zahřměla a pak zhroutila se.

Ten pocit, když nedýchám, a přesto žiju, zdá se.

Seschlý list padá k zemi

a můj mozek k myšlence se dal -

nastoupím do vlaku,

přestože blbě je mi.

Nakoupím růží tisíc,

za každý rok, co jsem zameškal.

Řeknu: „Neodejdu nikdy víc…“

A pak vytáhnu arzenál!

Seschlý list už dopadl.

Šel jsem s pohledem v zemi.

Pak hlavu jsem zved, k obloze vzhlédl.

Dodnes tam je, směje se mi.

Seschly list k zemi dopadl.