Šedý
Odlesk slunce od okna přeruší můj sen.
Vstanu,
okno má rám.
Protáhnu…
se.
Opřu se o něj,
kouknu z okna ven
- nejsem tam sám.
Kouká na mě šedý už…
Znaven,
možná znuděn?
Šedý muž.
Kouká mi přímo do očí,
jakoby v nich pátral
(hledal cosi).
Léta a léta na mě v tom okně čekal/chátral
ten kdosi…
Ne, ne! Ne…
Není starý, vlastně vůbec ne…
Jen šedivý… šedý… všedně bledý…
V mladé tváři
vrásky stáří.
„Cos dělal, mladý muži?“ ptám se ho.
„Proč ses tak ztrhal?“
„Ha! Hle ho!“ odpoví mi on.
„Já neztrhal se,
ba naopak.
V životě jsem furt jen robil.
Jakože pracoval.
A i když jsem chvilku nepostál,
rád jsem žil.
A jak!
A pak?
Co pak!
Přestalo mě bavit se jen někam hnát.
Řekl jsem si:
‚Na budoucnost?
Na budoucnost sere pták…‘
A tak jsem si na prdelu sednul.
A seděl jsem.
Seděl a seděl,
plesnivěl a šednul.“