Archive

Právě si prohlížíš Hugo Bugo archiv za měsíc Prosinec 2011.

Pro

28

Jak Mirinda zkázu světa způsobila…

Napsal HugoBugo

V zemi předaleké a přeširoké, za zemí dalekou a širokou, plnili lidé vodojemy Coca-Colou. Coca-Cola jim tekla z vodovodních kohoutků. Chlempali ji přímo z chrličů. V kašnách na náměstích blýštila se Coca-Cola. V kanálech tekla slaďoučká, přenádherně černá tekutina. I záhrady se zalévaly Coca-colou. Všude byla Coca-Cola.

Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!

Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka

Pro

25

Napsal HugoBugo

Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic.  Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…

Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…

Pro

19

stara pravda

Napsal HugoBugo

Stary dobry pribeh pravi
kdyz clovek neni zrovna sravy
staci pouze zeli si dat
a hned bude jak medved srat.

Pro

19

kdyz te nemuzu obejmout

Napsal HugoBugo

Nemuzu jist
nemuzu spat
nemuzu nic
co bych tak rad

nemuzu lhat
nemuzu se ani smat
zustanu sam lat
az i prestane mi stat

Pro

19

Nemuzu spat

Napsal HugoBugo

Nemuzu spat
vrtim se v posteli
chmury mne tryzni

nemam se rad
kdysi jsme lezeli
spolu – ve spolecne prizni

nemuzu spat
mleko uz dopijim
a mohu jen litovat
ze samotu s tebou nesdilim

nemuzu spat
me srdce zizni
nemam se rad
sam ve straslive tryzni…

Pro

6

ztratil jsem chuť

Napsal HugoBugo

Vyblít

Ten pocit

Nevědění

Samoty

Ten pocit kuropění

Bezvýsledné roboty

Nehledat smysl

Nepokoušet se

Bezvládně ležet

Zabít se

Sníst vlastní mozek

Pro

5

Napsal HugoBugo

Před týdnem jsem oslavil své sedmnácté narozeniny. A když se za sebou ohlídnu, z týdne se stane měsíc, dva a za celé ty dva měsíce mého přesně vyměřeného času zde se nic nestalo. Kdybych porovnal sebe před dvěma měsíci s mým vlastním já, jak vypadá teď – nepoznal bych ta dvě dvojčata. Nerozeznal bych vejce od vejce jiného. Lidi kolem mě se mění, ale já si tu jen oddýchal pár zasraných okamžiků a až za rok budu psát o tom, že jsem před týdnem oslavil osmnáctiny a napíšu, že se nic nezměnilo, že vám to píše stále ten samý ohraný ksicht – bude to pravda.

Náctileté blondýnky a náctiletí blonďáčci si myslí, že když napíšou pár poznámeček ze svého ztrápeného života do svého deníčku, a že když to zveřejní na svém blogísku, že změní svět. Že lidi je budou poslouchat, zobat jim z ruky ty jejich nesmysly. Neuvědomují si, že nikoho kurva nezajímají ty jejich malicherné problémy. Že máme dost vlastních a nechcem si přidávat další. Nezmění svět, budou to stále ty staré ohrané ksichty, co melou stále o těch starých ohraných problémech.  koho… to … doprdele… z.a.j.í.m.á. tečka

chtěl bych křečka