Napsal HugoBugo
V zemi předaleké a přeširoké, za zemí dalekou a širokou, plnili lidé vodojemy Coca-Colou. Coca-Cola jim tekla z vodovodních kohoutků. Chlempali ji přímo z chrličů. V kašnách na náměstích blýštila se Coca-Cola. V kanálech tekla slaďoučká, přenádherně černá tekutina. I záhrady se zalévaly Coca-colou. Všude byla Coca-Cola.
Když tu opět státníci přišli s něčím nevídaným a hlavně! nechtěným… Nadpoloviční většinou, usnesli se na změně zákona nejvyššího, a to sice zákona ústavního. Rozhodli, že do vodojemů budou lít… Mirindu. Nastala velká bouření a nepokoje. Lidé byli na Coca-Colu zvyklí. Nechtěli nic měnit. Ale státníci řekli ne, a kdyby snad lidé chtěli říct ne, ne. Státníci řeknou ne, ne, ne. Všechen odpor bylo marno klást. Verdikt už byl dán. Onen soudný den, dnem D historiky nazýván, měl nastat 21. 12. 2012!
Státníci však nemaje vysokou, ba někteří ani střední, přepočítali se v něčem. Státníci, chemie ani základní středoškolské matematiky neznalí, neuvědomili si, že Mirinda – oproti oblíbené Coca-Cole (Samozřejmě!) obsahuje sodík. A tak onen sodík, postapokalyptickými vědci Natriem nazýván, zvětralý a nevyužitý, zvedal se výš a výše. A jak se tak zvedal, tlačil na poklopy nově naplněných vodojemů a až ty poklopy 21. 12. 2012 povolí, milé dětí, tak to nastane státníky.. ehm pardon … Mirindou přičiněný Konec světa! patos tečka a teď sníme křečka
Napsal HugoBugo
Zabodnul si nůž přímo do srdce. Jedenkrát s ním otočil doprava a poté jej zalomil doleva. Nic. Nestalo se vůbec nic. Cítil jen pouhé zašimraní, zalechtání na hrudi – osud si s ním pohrával, jako kočka s klubkem vlny. Zmocnil se ho nepříčetný vztek. Ani zabít se nemůže! Křečovitě uchopil rukojeť nože, až mu klouby na jeho pravici zbělely do barvy mramorového náhrobku. Nůž vyjel z jeho nahé hrudi. Žádná krev, žádné křečovité stahy, jakoby jeho srdce bylo už dávno mrtvé. Vztekle vzedl paži a opět nožem zajel do vlastní hrudi. Opět jím otočil doprava a opět jej zalomil doleva. Opět se nic neděje. Nepříčetný, rudý v tváři bodne se znova do hrudi. A znova. A znova. Znova, znova, znova…
Stále se bodal a bodal a vytvářel tak vprostřed své hrudi díru, která odkrývala tmu uvnitř jeho těla. Nebylo tam nic. Pouhopouhé vakuum, temná díra požírající jeho bytí. Zbyla z něj už jenom slupka. A až umře, až doopravdy umře, jeho slupka shnije, pohltí ji nekonečně hladový pes osudu a nezbude z něj nic, co by bylo budoucím svědkem jeho existence. Slupka zanikne a svět se nikdy nedozví, že tady byl, že existoval… že kdysi žil nějaký Lotrek…
Napsal HugoBugo
Stary dobry pribeh pravi
kdyz clovek neni zrovna sravy
staci pouze zeli si dat
a hned bude jak medved srat.
Napsal HugoBugo
Nemuzu jist
nemuzu spat
nemuzu nic
co bych tak rad
nemuzu lhat
nemuzu se ani smat
zustanu sam lat
az i prestane mi stat
Napsal HugoBugo
Nemuzu spat
vrtim se v posteli
chmury mne tryzni
nemam se rad
kdysi jsme lezeli
spolu – ve spolecne prizni
nemuzu spat
mleko uz dopijim
a mohu jen litovat
ze samotu s tebou nesdilim
nemuzu spat
me srdce zizni
nemam se rad
sam ve straslive tryzni…
Napsal HugoBugo
Před týdnem jsem oslavil své sedmnácté narozeniny. A když se za sebou ohlídnu, z týdne se stane měsíc, dva a za celé ty dva měsíce mého přesně vyměřeného času zde se nic nestalo. Kdybych porovnal sebe před dvěma měsíci s mým vlastním já, jak vypadá teď – nepoznal bych ta dvě dvojčata. Nerozeznal bych vejce od vejce jiného. Lidi kolem mě se mění, ale já si tu jen oddýchal pár zasraných okamžiků a až za rok budu psát o tom, že jsem před týdnem oslavil osmnáctiny a napíšu, že se nic nezměnilo, že vám to píše stále ten samý ohraný ksicht – bude to pravda.
Náctileté blondýnky a náctiletí blonďáčci si myslí, že když napíšou pár poznámeček ze svého ztrápeného života do svého deníčku, a že když to zveřejní na svém blogísku, že změní svět. Že lidi je budou poslouchat, zobat jim z ruky ty jejich nesmysly. Neuvědomují si, že nikoho kurva nezajímají ty jejich malicherné problémy. Že máme dost vlastních a nechcem si přidávat další. Nezmění svět, budou to stále ty staré ohrané ksichty, co melou stále o těch starých ohraných problémech. koho… to … doprdele… z.a.j.í.m.á. tečka
chtěl bych křečka