Skutečná pohádka

Napsal HugoBugo

Znám kluka, co zná jinýho kluka, kterej zná kluka s přezdívkou Paleta. Paleta po jisté údobí svého života trpěl nemocí, kterou já sám trpím už delší dobu, ale až teprve nyní jsem se dohledal jejího názvu. Tou nemocí je prostata. Budu vám vyprávět příběh z této inkriminované doby. Paleta byl na táboře s tím klukem, co ho zná ten „můj kluk,“ který tam mimochodem také byl. Už od prvního dne se dělo něco divného. Hrála se hra, účastníci měli za úkol alespoň půl hodiny sedět bez hnutí. Kdyby vás cokoli svědělo na prdeli, máte smůlu. Uběhl nějaký čas, uběhla celá půl hodinka a většina lidí úkol splnila s vyznamenáním. Někteří se drbali na zádech, někteří jinde a Paleta jen tak mimochodem poznamenal: „Musím chcát.“

Běžel čas a šlo to takhle dál. Hrdina našeho příběhu se stal hrdinou opravdovým. Kdokoli kdykoli totiž potřeboval vyprázdnit útroby své, dal to najevo slavnou větou: „Musím chcát.“ Už téměř ke konci letního pobytu s kamarády Paleta uskutečnil svůj rekord. Během půl hodiny okupoval táborové pisoáry celkem dvanáctkrát!! Byla už noc a on jakoby měl místo močového měchýře bezedný hrníček. Jenže co teď? Příšerná noc, příšerná tma přece nepůjde ven sám.

„Hoši, pojďte se mnou někdo na záchod. Tam je strašná tma, já nemůžu sám.“ žadonil úpěnlivě své spolubydlící. Jakoby mluvil do záchodové mísy (i to už vyzkoušel – žádal boha Močáka o milost).

„No co, tak to udělám tady… do flašky!!“

„Vole, neblbni, ještě si ho ohneš,“ zažertoval jeden z jeho kamarádů, nedbaje hrozby, kterou představovala plastová láhev vytažená z police a která se začala plnit nechutně páchnoucí tekutinou.

Ubytovací jednotky měly dvě dvoupatrové postele, komodu s policemi a jeden malý stolek, na kterém hrálo její osazenstvo poker o bramborové lupínky. Ty ležely otevřené taktéž na stolku. Z horní postele patřící Paletovi se jen ozvalo: „Ty vole, to nějak tlakuje!!“ Karty, chipsy, postele a dokonce ani hráči neunikli potřísnění.