Napsal HugoBugo

Ještě nikdy jsem nepsal k žádné své „básni“ nějaký komentář (a že by to možná i některé potřebovaly). Jsem stejného názoru jako většina básníků po celém světě, že báseň nejenže nemá být, ale dokonce nesmí být nějak vykládána. Jednak proto, že základem většiny básní je emoce a ta se těžko kritikovi popíše, jednak ale proto, že každý cítíme jinak. Každý tu Emoci vnímáme jinak – po svém a nikdo nám nemůže říct, jak máme cítit, jak máme žít. Jestliže vykládáme jednu rovinu básně, ničíme tím všechny ostatní roviny. Zabíjíme tím to, čím jsou básně krásné… jejich víceúrovňovost.

Každopádně dnes jsem si komentář nemohl odpustit. Na mou obranu ovšem – budu komentovat jen onen zvláštní podtitul. Jedná se až snad o takovou říkanku. ALE říkanku s velkou emocí, s velkým prožitkem a přišlo by mi velice nefér, kdybych nezmínil, že nejsem autorem té Velké emoce. Emoční základ pro tuto báseň mi poskytl kamarád – báseň je tedy o něm, ne o mně, o jeho pocitech, ne o mých (já v té chvíli cítil jen fascinaci a uchvácení jeho stavem, a tak jsem jej prostě musil zachytit) – a tak by nebylo korektní to alespoň nezmínit, zvlášť když je zároveň autorem prvních dvou veršů.

Na druhou stranu nevím, zda chce být onen člověk zmiňován (i když u tebe nepochybuji, že chceš, Adame), a proto ten „divný“ poditul.

Ještě teda – zkuste si to představit s patřičným přednesem (já vím, já vím, další komentář). Protože (a to platí snad u všech básní, které jsem, kdy četl, nebo slyšel – bohužel nakonec stejně jen skončí v odpadišti tiskací černě, s tím už básník nic neudělá…) jinak to není ono. Konkrétně tahleta se opravdu promění jen v obyčejnou říkanku, možná s trochou erotického (zvrhlého) podtextu…

A teď už tedy báseň s názvem:

TOUHA

Inspirováno (ty víš kým)

Gabrielo!

Ukaž tělo!

To tělo!

By se mi líbat chtělo.

Gabrielo…

Ukážeš mi tělo?

Když vytáhnu svoje dělo?

To dělo!

By se už nabít mělo.

Vždyť ještě nikdy nestřílelo.

Gabrielo!

Ukaž tělo!