Definice všednosti
Den už se probouzí, ale ty usínáš.
Společně s nocí i hvězdami tvé tělo zhasíná.
Co vryje se ti na tvář,
než s prvními paprsky nadobro odejdeš?
Žes mohl být bankovní úředník, snad básník, možná i popelář,
ale že žádným z nich už se nestaneš?
Nebo tvůj ksicht zkřiví vzpomínka na život, cos prožil,
a že žils ho rád,
i když ne vždy jsi vložil,
abys to mohl později vybrat.
Co v tobě zůstane, až zbude jen holá kost?
Budoucnost? Minulost?
Nepomyslíš třeba na tu dívku, cos potkal před –
teď se to zdá být jen mžik.
Na tu, cos na rozloučenou políbil na líčko.
Nebudeš se trápit, že to bylo maličko?
Žes ji prostě nepřefik!
Okolí je zalito prvním ranním světlem
a ty, ještě než zavlažil jsi vzduch svým posledním dechem,
a pak v zapomnění pad,
pomyslis sis: ‚Mám hlad…‘
Okomentovat