Jill
Nastal večer. Stíny pouličních lamp se honily, jak lidé spěšně procházeli kolem kavárny a zastiňovali tak pouliční osvětlení. Jill seděla s šálkem CAFFELATTE, které bylo ze všech káv zde nejlevnější, pomalu jej upíjela a přemýšlela o svém životě. Rozhodovala se, co dál.
Dnes mám narozeniny a nikdo z rodiny si ani nevzpomněl. Měla bych se na ně na všechny vykašlat, měla bych se odstěhovat… Když si koupím vlastní byt, budu mít dosud nezažitou volnost, svobodu, budu si moct chodit domů, kdy se mi zachce, a povedu si vlastní domácnost – žádní rodiče, žádná pošahaná sestra, ani jiné hrůzy mého nynějšího domova. Na druhou stranu si budu muset platit nájem, budu se muset starat sama o sebe, najít si práci – Zemřeš! Utíkej! – už to nebude tak…
Chvíli trvalo, než si uvědomila, že ta myšlenka není její vlastní. Jakmile jí to došlo, polekaně s sebou trhla a rozhlédla se kolem sebe. Strach se jí zračil v očích. Co to bylo? Ta slova jí proletěla myslí a byla zase pryč. Jako by si je sama pomyslela, až na to, že nepomyslela… Kavárna vypadala dokonale všedně. Číšnice za barem si znuděně pročítala časopis s podivným názvem, – Psychoenergetika – hosté – většinou milenecké páry, které v této kavárně rády trávily chvíle kvůli romantické atmosféře – se drželi za ruce, popíjeli kávu a drbali o svých všedních životech. Jedna paní – kolem čtyřiceti – každou chvíli upíjela ze svého šálku a nervózně pokukovala po hodinách na stěně. Ve chvíli, kdy se Jill podívala na muže sedícího v rohu u věšáku s kabáty, zjistila, že ji pozoruje. Když se na něj zaměřila, polekaně trhl hlavou a věnoval se dál knížce opřené o hranu stolu. Jill už však neoklamal. Pomalu sklopila pohled ke svojí kávě. Horečnatě přemýšlela. Co teď? A co to vůbec bylo? Proč si myslím takové věci? Jak to ke mně přišlo? Nebyl čas nad tím uvažovat. Buď bude jednat a řídit se tou prazvláštní představou, myšlenkou, nebo co to vlastně bylo, anebo to nechá být. Rozhodla se ve vteřině – dopila zbytek svého CAFFELATTE, nechala na stole padesátikorunu a vyrazila do ulic prochladlých podzimním večerem.
Chyť ji!
Už zase! Už zase jí jako blesk hlavou prolétla cizí slova. Než se dveře zavřely, zahlédla muže sedícího v rohu, jak se zvedá a spěšně z věšáku strhává svůj kabát. Co? Co se to děje? A proč zrovna mi? Zrychlila krok. Ohlédla se za sebe a viděla muže z kavárny, jak za ní pospíchá. Dala se do běhu. Ten podivný chlap za ní. Dlaždice asi metr před ní se zachvěla a vyletěla z chodníku jako koule vystřelená z kanónu kolmo k nebi. Ještě přidala, už se ani neohlížela, dala do běhu všechnu svou energii. Všechnu sílu, kterou posbírala z nejskrytějších zákoutí svého organismu, vložila do tohohle životního běhu. Bylo jí jedno, zda se přestěhuje od rodičů, nebo s nimi zůstane v jedné domácnosti, jediné, co si v tuhle chvíli přála, bylo utéct tomu člověku… Dlaždice před ní i za ní začaly vyletovat ze země. Zpětná zrcátka aut se ulamovala a létala závratnou rychlostí k ní. Vypadalo to, jakoby se všechny menší předměty v ulici pobláznily a chtěly ji zabít. Měla obrovské štěstí, když se na poslední chvíli rozplácla na zemi a tak tak se vyhnula letícímu televiznímu satelitu. Přiletěl odkudsi shora a rotoval jako hozené frisbee v parku. Její náskok se zmenšoval. Zkusila ještě přidat, ale cítila, že je na hranici svých sil.
Najednou, jako by měla jakousi předtuchu, v hlavě jí utkvěla představa vyblitě zeleného Volkswagenu. O pár setin sekundy to auto zahlédla před sebou. Zastavila se a zmateně se na něj zadívala. V tu chvíli auto vyletělo do vzduchu, přeletělo celou ulici a narazilo do zdi na druhé straně. Kdyby se chvilku před tím nezastavila, auto by ji smetlo s sebou jako nic. Šok z toho, co se stalo, Jill probral z její přestávky, ohlédla se – její pronásledovatel už byl skoro u ní – rychle se dala opět do běhu. A najednou jí to došlo. Najednou, jakoby to celé dávalo smysl. Konečně našla poslední dílek celé skládačky. I když se to zdálo celé ztřeštěné, postavené na hlavu a dokonale nesmyslné, Jill věděla, že je to pravda. Ona tomu muži vidí do hlavy! Proto věděla, že po ní půjde. Proto věděla, že chce tou svojí nepochopitelnou mocí pohnout autem, a tak se mu vyhnula! A nejen jemu. Někdo věděl, že ji ten muž chce zabít, a proto to slyšela a dokázala včas zareagovat. No jasně! Pocítila radost z toho, že na to přišla, že se nezbláznila a tohle celé se opravdu děje. Také zjistila, že potom posunu auta její pronásledovatel znatelně zpomalil. Zadýchával se, ztěžka se pohyboval a stále víc na Jill ztrácel. Nakonec úplně zastavil, bezmocně se opřel o kolena a rozdýchával ten vyčerpávající běh. Zoufale k Jill ještě natáhl ruku – to bylo naposledy, kdy jej uviděla, než zabočila do další ulice a on jí zmizel z očí. Zahnula ještě do několika uliček, aby jej zmátla. Teď už ji určitě nesledoval. Zabočila, opřela se o zeď a zhluboka dýchala, když vtom jí někdo přitiskl dlaň na ústa. Snažila se vykřiknout, ale její ,Pomoc!´ víc než dostatečně utlumila ruka věznitele.
„Buď zticha, ty hlupačko! Já jsem s tebou…!“
Jill udivilo, že ten, kdo ji napadl, je žena. To jí ovšem nebránilo v tom, aby s sebou zmítala a snažila se vykleštit z jejího sevření.
„Drž už hubu! To já jsem tě před ním varovala!“ promluvila znovu žena.
Jill přestala vzdorovat a ztichla.
„Teď ti pomalu sundám ruku z pusy. Ne, že zase začneš ječet, jak ňáká kurva, nebo tě budu muset omráčit a fakt se mi pak nechce s tebou tahat přes půl Ostravy.“ řekla značně otráveně svým přihroublým tónem. Potom, jak ji předem informovala, sundala ruku z Jilliny pusy.
„Co to proboha bylo? Kdo to byl? A kdo…“ začala ze sebe o překot chrlit Jill. Žena ji zastavila rychlým gestem ruky: „Poslouchej. Tady není čas ani bezpečí. Pak vše proberem a klidně ti zodpovím všechny tvoje otázky. Teď musíme vzít roha,“ otočila se a přes rameno ještě dodala: „Za mnou!“