Napsal HugoBugo

Letí hovno, letí vzduchem,

doprovázeno nesnesitelným puchem.

Letí hovno, letí, letí

a nikdo nemá ponětí,

kam vlastně doletí.

Napsal HugoBugo

Tohle patří Vojtu Koubkovi, který mi tvrdil, že každý autor má potřebu se v dnešní době vyjádřit k hovnu. Co k tomu říct, no měl jsi pravdu.

Zemřel horník. K večeru už se schylovalo, zvedl se z židle, co na ní seděl u piva v Harendě kousek od domova. Chytl za kliku černou od uhelného prachu, sklopil ušmudlané prkýnko, stáhl gatě na kolena a pustil se do práce. Nešlo to.
„Nevadí, však já si počkám.“
Ale ani po čtvrthodině usilovného snažení se nedočkal.
„Tož kurva,“ řekl s odhodláním, chytl se dlaněmi za kolena, nahnul se a zatlačil.
Nic.
Prsty obepnul kolem obou čéšek, napnul svaly.
Nic.
Křečovitě si svíral kolena, zapojil snad všechny svaly v těle, na spánku mu naběhla žíla, ale stále
Nic.
Zhluboka se nadechl a pustil se znovu do úkonu. Nedá se. Teď už to nevzdá. Z hrdla se mu derou tlumené výkřiky, vzdechy, barva jeho obličeje se mění z tmavě rudé na fialovou. Tváře se mu dmou, v boulících se očích, zračí se nekonečné soustředění a vůle jít dál. Napětí prochází celým jeho tělem, chytá se ho třas, mezi – teď už nijak netlumenými – výkřiky kleje, jak jen umí, sklání se a buší pěstmi do země. Když už se zdá, že dnes zanechá záchodovou mísu prázdnou – je venku. Vítězoslavný výkřik, agónie, euforie. Narovná se na prkýnku a podívá se dovnitř toalety – to bude macek – ve vodě, na dně záchodové mísy se ještě svíjí a z posledních sil tluče horníkovo srdce…
„Tak, pánové, Karel zemřel,“ povídá horník kamarádům u piva.
Po chvíli nenuceného ticha se ozývá v obličeji kulatější horník: „Co ho zabilo?“

„Hovno.“