„Přítel,“ co tě nikdy neopustí
Kráčel jsem alejí okenních rámů,
krášel jsem a za mnou pokradmu,
tiše až neslyšně, plížil se stín.
Skrčený, shrbený pod tíhou všech vin.
Byl do cela maličký, sotva mi po paty.
Vysoký ani ne do půli palce.
Jak lístek bílý ze zahrady navátý,
však nepodohný sedmikrásce.
Čím dál jsem šel, tím méně podobný.
Čím dál jsem šel, tím více rostl, nabýval tvarů,
vypadal jak ňáký vězeň z lágru.
Takový zlověstný kudrnáč.
A já jen tiše šeptnul jsem: „Hej, hej, co jsi zač?
Proč plížíš se za mnou? Proč strašíš mě ve snu?“
Nato on ze země se zvednul
a pravil: „Jsem stín, co za tebou se plazí,
zlozvyk, co se neustále vrací.
Tvá noční můra, prach, co na očích ti used/ne
přítel, co tě nikdy neopustí…“