Napsal HugoBugo

Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé okolní zdivo. Nemohl to vydržet. Napínal svaly. Švy saka, ve kterém čekal na autobus, praskaly, v obličeji brunátněl a nemohl, prostě nemohl zrakem opustit hypnoticky bílé stránky svého sešitu. Tak napiš něco!! Napiš už něco, křičel na sebe v duchu celým svým bytím. A nic. Čím víc se snažil, tím hůře to šlo. Tím křečovitěji se plazili brouci v jeho hlavě. Měl chuť vyzvracet je, pozabíjet, vzít brokovnici a vložit si ji do úst. Udělat cokoli, jen aby STOPnul tohle utrpení. Tohle křečovité… psaní. Jinak to nazvat nejde. Je to psaní a psaní. Ó, bože, jak jen se mu to slovo příčilo v ústech mezi zuby, jak ohýbalo jeho jazyk, jak drasticky vraždilo jeho tvůrčí myšlenky. Jak jen to slovo nenáviděl. Nenáviděl psaní, nenáviděl to všechno. Hloupé, staré sako po otci, komunistické pouliční lampy, drncající autobusy, celé to všechno nenáviděl… byl na tom závislý. Člověk nemůže milovat svou touhu. Touží, a proto miluje. Touhu lze jen nenávidět. Pozvedl pero a napsal: Koukal na křídově bílou, prázdnou stránku před sebou a dusil v sobě pocit explodovat, vybuchnout a vymalovat svými vnitřnostmi stejně tak křídově bílé zdivo…

Psal. Psal jako smyslů zbavený, jako by chtěl hrotem plnicího pera roztrhat svůj sešit na cáry, na pouhé cucky, které pak rozhází do kanálů. Když závěrečnou větu dokončil třemi tečkami … oddychnul si. Přišlo uvolnění, vysvobození, ráj a nirvána.

Miluje psaní…