Napsal HugoBugo
Seděl uprostřed parku na lavičce v tureckém sedu. Stromy kolem něj se ohýbaly jakoby pod tíhou jeho vzpomínek. Jeho bolesti. Vzpomínal. I lajkovi z oboru psychologie by to bylo jasné. Bylo to poznat z držení jeho těla, z každého napnutého svalu. Z mimiky jeho tváře. I když jeho vzpomínky byly radostné, bolely. Bolelo vědomí, že chvíle, kterým patří, už jsou pryč. Vzpomínal na dívku, na chvíle s ní strávené. Vzpomínal na nespočtené výlety do říše uvolnění, výlety do ráje, na procházky po tomhle parku, na věčné debaty o smyslu života, na polibky, na úsměvy, na rozchod!… Už je to pryč. Bolest v hrudi ho trhala na kusy, ničila jeho duši. Zkřivil přehrávaný úsměv, úsměv, který tolik cvičil pro všední svět, a po tváři mu skanula slza. Krvavá slza. Setřel ji bílým, hedvábným kapesníkem a překvapeně pohlédl na rudou skvrnu.
Zatočila se mu hlava. Co to má být? Co to má znamenat? Umírá? Celý svět se mu houpal před očima. Žaludek se bouřil, obracel. Nahnul se a zvracel. Zvracel tmavě rudou. Zvracel krev. Tutututu, vrrrr, vrrrr. 155, už vyzvání.
„ Muž… v parku… rychle…“
Zavěsil a padnul do bezvědomí.
„Utrpěl velkou ztrátu krve, nutná okamžitá transfúze.“
Už v sanitním vozu do něj pumpovali litry krve. Zdálo se, že čím více krve přijme, tím více jí zase ztratí. Bylo to nevyhnutelné. Musel zemřít. Krev mu valila úplně všude. Zvolna vytékala z ucha, z nosu, vracela se mu ústy. Už v parku měl pocit, že se pomočil, ale jeho kalhoty zbarvila červená. Všude. Všude jen kaluže krve, na jejichž hladině se utvářely sraženiny. Opakovaně ztrácel vědomí, jen chvílemi se probouzel, aby zase mohl upadnout do kómatu. Oči se mu zalily rudou. Zalykal se krví.
NEMOCNICE
„Vemte ho ihned na sál. Co se stalo?“
„Nevíme, krvácí ze všech tělních otvorů. Jestli to takhle půjde dál, dlouho už žít nebude. Dostal transfúzi –něco kolem dvou litrů krve, ale stejně tolik, ne-li víc už ztratil…“ Tma.
Včera – v pátek 30. září 2011 – zemřel na operačním sále v okresní nemocnici básník a žurnalista Lukáš Vendy. Operující lékař konstatoval smrt na čtyři hodiny patnáct minut. Náš zdroj nám vypověděl, že zmíněný Vendy vykrvácel z lékařům dosud neznámých příčin. Předběžně to vypadá na těžké poranění srdeční tkáně.
„Těsně před smrtí zemřelý řekl: „Mé srdce krvácí. Už dál nesneslo tu bolest…““ vypověděla jedna ze zúčastněných sester.
Napsal HugoBugo
tak neodvracej tvář
umřel bych pro tebe
nad hlavou nemám svatozář
však patřím do nebe.
neodvracej tvář svou
ba ani neklop zraky k zemi
jinak skončím se Sovou
a takový osud nepřeješ mi.
tak neodvracej tvář
a neskrývej se za závoje
nad hlavou nemám svatozář
však věz, že má láska bezedná je.
Napsal HugoBugo
Už zase do školy. A pak zase ze školy. A do školy, ze školy. Už je to docela trapné!!! Ach jo, asi jsem blázen. Povídám si tady pro sebe, jen proto, že se nudím. Ty cesty busem do školy mohou zabíjet. Nuda je nebezpečná zbraň! Jo, jo, měl bych se zamyslet nad svým duševním zdravím. Pátá řada u okna. Napravo, hned za prostředními dveřmi. Výborná pozorovací pozice. Aspoň, že můžu sledovat ty lidi. Jediná zábava, co mi zbývá? He, jeden chlápek nalevo se dloube v nose! Zastávka Nádražní…
Teprv? Boha! Ta dívka, co teď nastoupila… no to mě… ok nebudu sprostý. To je krása. Tak s tou bych klidně měl děti. Zdálo se mi to, nebo se na mě opravdu letmo podívala? Druhá řada nalevo, v uličce, otočené sedadlo, správně, ať mám na tebe hezký výhled. Bože, jen si představ mít takovou dívku! Až se mi z toho postavil. Ona se fakt pousmála! To snad není možné. Jakoby reagovala na všechno, co si pomyslím. Jakoby četla moje myšlenky!! Nádhero nebeská! Dívá se po mně. Přesně tak – udržuj oční kontakt. Musíš zlehka, ale zároveň jí dát najevo, že tenhle pohled, ten je jen pro ni ;). Ona se mnou snad flirtuje! Úplně jako by mě svlíkala očima. Děkuju, bože, děkuju. Další kouzelný úsměv na její tváři. Tak schválně, soustřeď se.
JESTLI MĚ SLYŠÍŠ, ZAMÁVEJ NA MĚ.
Nic se neděje, no jasně – hloupý nápad, ani Superman neumí číst myšlenky. Oooukej, pokračuj. Anebo ne, stejně je to na nic. Přijde zástavka U Jabloní, já vystoupím a půjdu do školy jako každý nudný den. Můj nudný, bezvýchodný život bude pokračovat a už ji nikdy neuvidím. Kašlu na to. Sklopil jsem oči a je to za mnou. Ne, nevydržím to. Musím se podívat. Je posmutnělá, no jasně. Bez důvodu jsem to utnul. Čert to vem!!! Úsměv prosím. To je ono. Ale nechci, aby to takhle skončilo. Chci, aby ses zvedla a přišla mě políbit, protože já – bůh ví, že mluvím pravdu – nejsem dost odvážný. Chci ti dát své telefonní číslo. Chci, abys na mě nezapomněla. Do pekel, já chci, aby to trvalo věčně…
Dívka v druhé řadě vstala a šla si sednout k mladíkovi sedícímu hned za prostředními dveřmi.
Ty vážně slyšíš, co si myslím?
„Přesně tak,“ řekla a jemně ho políbila. Jemné políbení se prodloužilo a proměnilo v dlouhý vášnivý polibek. Z reproduktorů se ozvalo: „U Jabloní, příští zastávka Nemocnice.“ Dveře autobusu se otevřely a houfy studentů spěchajících na začátek vyučování se cpaly ven. Když se za nimi dveře zase zavřely, uvnitř nezůstalo mnoho cestujících. Nějaký pán ve starém klobouku s koženou brašnou v ruce, postarší paní s holí a nákupní taškou v klíně a dva mladí lidé v páté řadě, hned za prostředními dveřmi. Vášnivě se líbali, nezajímali se o okolní svět…
Napsal HugoBugo
Na (p)okraji
Moje touha je i není
pouhé denní snění.
Chtěl bych zemřít
Chtěl bych spát
Chtěl bych skočit
Bože, jak já bych chtěl… spát!
Tvé oči jsou krásné
To jsou ty
Co když se zhasne
zazáří
Proc jsi proc ja jsem
Proc je ta prazdnota
Proc jen proc jdu sem
Proc jsi takova
Odmitava
Už jsem došel, skočím.
Vím to, nebo vlastně nevím.
Chtěl bych skočit
Chtěl bych spát
Chtěl bych smočit („noaco???“)
Tak přestaňte mě srát!
