Archive
Právě si prohlížíš jen rubriku A to ostatní….
Napsal HugoBugo
Legende praví, že když poskládáte tisíc origami jeřábů, splní se vám přání. Vzpomněl jsem si na tresty, které jsem dostával na prvním stupni ZŠ: „Padesátkrát přepíšeš: „Nebudu zběsile pobíhat po chodbách.““ a rozhodl se zopáknout si tresty ze svých krásných, mládežnických let ( 
). Stala se taková nemilá věc, jež mi dala za úkol tlouct se hlavou o zeď. V důsledku svých předchozích úvah jsem svůj úkol malinko pozměnil – tisíckrát přepíšeš větu: „Jsem debil.“! Popsal jsem tím 16 stránek sešitu do výtvarky a ptám se – splní se mi přání? Vyjde mi to?
P.S.: Je to dřina!
P.P.S.: Je zajímavé sledovat, jak lidé na tuto „expresivní kravinu“ reagují. Někteří na to: „Jsi debil.“ Jiní se tváří zaraženě. Další to nechtějí slyšet a jeden (opravdu nekecám), jeden se z toho rozbrečel.
P.P.P.S.: ale nic
Napsal HugoBugo
V němčině, ale nejen tam. Nuda…. Nuda. Nuda!!! Nuda? nu daaaaa. Celý život. Celý den i noc. Jen samá nuda. Poslední týden doma akorát spím. Zažil jsem nedávno příšernou hádku s vlastním otcem (nelíbilo se mu, že si z domova dělám noclehárnu). Ostatně se toho týká čtvrtý verš mé „básně“ z devatenáctého března. Můj den má jednotvárný průběh. Protrpět dopoledne ve škole. Protrpět doslova. Mnoho lidí říká, že ve škole trpí – plané kecy, prdy, beďáry. Za poslední týden, kdybych seděl doma, místo ve škole naučím se toho víc (neruší mě ve tvorbě a spánku učitelův výklad). Nuda!!! Pak přijde zajímavější (někdy) část dne. Mé koníčky, zájmy, práce, vydělávání peněz, snění, marné touhy a zoufalé představy – vysilující činnost, která bývá zpravidla zakončena uondanou jízdou večerním autobusem a vysedáváním na chatu do půlnoci = krušná rána, brzké svtávání = špatné vstávání. Při průběhu chatu se užírám myšlenkami typu: napiš neco! napši něcooo! NAPIŠ NĚĚĚCOOOO!!! Napiš hru, napiš báseň, napiš článek, začni už konečně ….. psát tu knihu! aaa nic. (Knihu jsem začal psát, ale po pár stránkách a několika cvičeních jsem zjistil, že poezie mi jde mnohem líp 
co naděláš… jednou to dopíšu..snad). Ale teď? Jsem hnán termíny, termín sem, termín tam. Každý chce termíny. Můj diář ohýbán pod náplavou informací a úpí, že už další nechce, že už to nezvládá, že JÁ to nezvládám. Smůla. Strašně moc a stejně… Stejně je to nuda, jednotvárnost, monotónnost.
Nuda…
Napsal HugoBugo
Když už jsem se rozhodl vydržet, a nespat tak dlouho, musím publikovat nějaký článek. V tomto prazvláštním čase – na počátku nového dne 22.března 2011, přesně v 00:00 (nějaké mezníky musí být, no ne?). Za celý den navštívilo adresu okna do mé „skromné“ duše, přes dvacet unikátních ajpin. Takže jsem rád, že mě tak hojně navštěvujete… a… a… končím, Bo, bo už nevím, co napsat (ať to zase není trapas). Psaní třikrát zdar! Nazdar!
Napsal HugoBugo
Stál jsem na zastávce. Mladá dívka přešla chodník, obešla mě, a šla dál. Mladík za ní. Vypadala velice vyrovnaně, oduševněle. Šťastně. Náhle se otočila k chlapci a uštědřila mu krátký polibek. Potom se od něj odlepila a začala mávat rukama, horlivě gestikulovat. Otvírala ústa, ale zvuk žádný nevycházel. Byla němá… Co mu asi říká? „Líbáš strašně.“? „Jsi hrozné dřevo.“? nebo to mělo znamenat jen milenecké zašeptání: „Miluji tě.“? Nevím.
Byla němá. Ale byla šťastná. Proč já nemůžu? Jsem tak neschopný? Neschopen být šťastný? Neschopen žít. Neschopen umřít.
Napsal HugoBugo
Bijou se ve mně dva hlasy a já nemám tušení, kde se tam vzaly.
Jeden říká: „Musím zajít ven, musím něco dělat.“
Ten druhý na to: „Nemusíš nic, proč bys kam chodil? Zůstaň tady a nuď se, jako jsi to dělal doteď. Protože to je ta nejsmysluplnější činnost, kterou jsi dneska schopen vykonávat.“
A ten první zas na to: „Mlč už, ty jeden slizký zabedněnče! Já mám na víc, než jen tě poslouchat a útapět se v tvých pesimistichkých kecech.“
A ten zas na to: „Ale nemáš, jsi nula, nejlepší léta za sebou, skoncuj to, protože jinak tady zkysneš se mnou.“
A ti dva se stále bijou a bohužel tak nějak vyhrává ta nula ve mně.
Před hodinkou u nás sněžilo. Zvláštní, jakoby se paní Zima vzmohla na poslední zoufalý vzdech a tímto úkonem definitivně předala žezlo zase na půl roku někomu jinému.
Roztřídil jsem si kontakty v ICQ seznamu do dvou skupin – do skupiny „Třída“ a do skupiny „Skuteční přátelé.“ Je to tak.
P.S.: Nejsem schopen vymyslet, o čem budu psát (to proto taková nálada), ale psát kraviny ( :D) a publikovat je, to by mi šlo.
Napsal HugoBugo
Zajisté jste si všimli předchozího příspěvku, který se týkal mé přísahy. Už vím, kdy budu psát. Mám připravený přesně stanovený harmonogram týdne, ale vyskytl se mi vážnější problém. Co mám psát? Předsevzetí by bylo, chuť také, ale co nějaký nápad?
Mnozí spisovatelé se shodují na tom, že nelepší jsou témata z našeho každodenního života. Něco, s čím se stále potkáváme a rozumíme tomu. Něco, co se vyvíjí a my u tohoto vývoje můžeme být, sledovat jej. Prosím? A to má být jako co? Kruci!
Ještě jsem nezačal psát a už mám problém. To je taky jeden z důvodů, proč jsem do komentářů napsal: „Počkej si.“ Nemám co… achjo, ten život je takový škarohlíd.
Napsal HugoBugo
Já Hugo Bugo, jsem se dne 2.3.2011 rozhodl, že začnu psát svoji novou knihu. Zavazuji se, že na ní budu pracovat trpělivě každou volnou chvíli a denně napíši alespoň dvě normostrany textu, čímž dosáhnu svého cíle – dopíši ji!
Napsal HugoBugo
Život se mi hroutí jako domeček z karet! Pomozte mi někdo. Nezvládám, co jsem si naložil… V neděli mám zkoušky z kurzu PP (První Pomoci) a naučil jsem se sotva polovinu. Mám pocit jako bych byl nemocný, protože jsem věčně unavený, ale nejsem nemocný… Já vím, čím to je. Naložil jsem si prostě víc než snesu.
Prosím Boha (prosím, jestli tam někde doopravdy jsi, vyslyš mě), aby mi pomohl. Včera se na našem gymnáziu uskutečnila první schůzka se mnou a mým ctěným kolegouv režisérském křesle – KATASTROFA! Na školu už jsem se úplně vykašlal a stejně…
Ten spánek si žádá tolik mého drahocenného času. Proč jen? Kdybych tak nemusel spát, TO BY BYL ŽIVOT! Dny bych zahazoval školou, odpoledne bych se mohl učit klidné i japonsky! A noci bych poutrácel v nočních barech, nebo s novou přítelkyní – s takovou spoustou času by vyšlo i na holky – (Ach, jaký to ráj! :D).
Nezvládám, nezvládám, nezvládám… Prosím o vysvobození. Prosím o Konec.
Napsal HugoBugo
Přestalo mě bavit mít věčně žmolkovatou mikinu od zad batohu. Přestalo mě bavit, jak mi ten starý otrhaný batoh pořád poskakoval na zádech, když jsem běžel na autobus do školy. Přestalo mě bavit tahat se s těmi tunami učiva, tunami učebnic, které stejně za celý den nepoužiju. Přestalo mě bavit zapadat do toho jednotvárného, černobílého stáda spolužáku bez emocí, bez citů, hrbících se, každý pod svým batohem, pochodujících v zástupech k hlavním dveřím instituce zvané škola. Přestalo mě bavit pozorovat, jak je vchod každodenně polyká, jako by to byl nenasytný, hladový netvor, co nikdy nemá dost. Jak je polyká a zase vrací zpět do dne plného bezbatohovosti, aby si na nich mohl na druhý den pochutnat znovu. Už mě přestalo bavit tohle všechno sledovat. Už mě prostě přestalo bavit nosit do školy batoh.
A tak jsem samozřejmě podnikl nezbytná opatření – koupil jsem si místo toho kabelu. Kabelu z černé kůže do ruky. Kabelu, co nosí DOSPĚLÍ do práce. Žádnou školní brašnu! Musím přiznat, že se teď i cítím takový dospělejší. A zřejmě to není jen můj pocit, protože spolužačka mi při cestě do školy řekla: „Připadám si jako malá holčička, co jde s tatínkem do práce.“
Ona teda je malá holčička, minimálně vzrůstem (ne, nemluvím o tobě Kláro), ale já rozhodně nejsem tatínek.
!!!
Napsal HugoBugo
Spoznal jsem v sobě (a v svých přátelích z „Divadelního kroužku Gymnázia Olgy Havlové“) dosud neobjevený scénaristický potenciál. I našemu drahému panu učiteli, který nás vede, trvalo napsat hru celý víkend. My to stihli ( i když máme plno nedořešených a pár nedopsaných replik) za rekordní čas – ČTYŘI HODINY!!! Vážení, seznamte se s nesmyslnou fraškou na pozadí Hvězdných válek, v prostředí pochmourného hřbitova. Při pohřbu zesnulého Jaromíra Nováka vyvstává na povrch mnoho zajímavých skutečností a hlavně také problém – kdo zdědí po bohatém nebožtíkovi veškeré peníze? Jak to všechno dopadne? Kdo zdědí jmění po zesnulém? Sebejistá a žádostivá milenka s motorkářským synkem, dcera „lehkých mravů,“ či vždy věrná a melancholická manželka? Vaši odpověď naleznete v premiérovém představení dne 18. nebo 19 března. Místo i čas později upřesním.
V dnešní době nic není jisté, vaší jistotou ovšem zůstává, že u hry nesoucí název Dědictví, se zasmějete, jak my ostraváci říkáme: „na plne kule.“ Užijete si také trochu toho „černého humoru“ a seznámíte se s nejnovějším experimentem začínajících studentských expertů!
